Kronika tmy

62. Obřad

Ty šaty na mě vypadali zvláštně navíc mi ještě ke všemu splývali s vlasy, ale to se vyřešilo jednoduchým způsobem. Zapletla jsem si je tak, aby drželi nahoře a zvýrazňovali tiáru, kterou mi vyrobil Flaym. Dívala jsem se na sebe do zrcadla ve zlatém rámu a připadala jsem si divně. Šaty jsem nikdy nenosila a teď jsem je na sobě víceméně měla poprvé a byl to vážně divný pocit navíc když jsem si představila co v nich musím udělat. 

,,Půjdeme?" Ozval se za mými zády hlas mého bratra. ,,Už jsem ti to říkal, Nar, bude to v pořádku," vzal mě opatrně za ruku a já mu jí pevně stiskla. Kdyby mě nedržel zřejmě bych z toho vážně vycouvala a asi bych si to do smrti vyčítala. ,,Cítil jsem se stejně." 

,,Cože?" Zamrkala jsem abych zaplašila ten podivný pocit v mém břiše a podívala jsem se na něj zatímco mě vedl chodbou. 

,,Když jsem si bral Flayma, cítil jsem se divně, ale přešlo to když jsem viděl, že je šťastný." 

,,Nevím jestli to zvládnu, svatbu jsem nikdy neviděla ani nevím co bych měla dělat."

,,Miran tě povede a i když ho nemám v oblibě jako většina věřím že to dokáže," uznal a sešel se mnou schody. Za nimi následovala další chodba a pak velké otevřené dveře na zadním nádvoří. Všude bylo naprosté ticho což mě trochu znervózňovalo, ale uklidňovalo mě vědomí, že ještě chvíli a budu to mít za sebou. ,,Věřím i tobě," políbil mě na spánek a pak pomocí kouzla otevřel dveře do zahrad. Měla jsem chuť zavřít oči nebo se nejlépe otočit a zmizet, ale toho si můj bratr byl vědom a dokonce i Airian to cítil. 

Jen klid, Nar, zvládneš to, řekl mi můj přítel, kterého jsem viděla stát v předu. Po jeho boku měl stát můj bratr. Na druhé straně stál Demoran a jeho bratři, kteří vypadali podobně jako oni. Pak jsem se odhodlala podívat na Mirana. Stál na stupínku, usmíval se a vypadal naprosto klidně a vyrovnaně. Místo kde stál byl jeho svět a já měla stát na druhé straně což byl svět můj. Prohlížela jsem si svého snoubence, bylo nezvyklé vidět ho v něčem jiném než ve zbroji. Teď byl částečně v  bílém stejně jako já. Sněhovou košili měl prošívanou zlatem a černé kalhoty měl doplněné vysokými botami stejné barvy. Chtěla jsem se zastavit říct svému bratrovi, že jsem si to rozmyslela a vlastně to udělat nechci, ale než jsem to stačila udělat ucítila jsem vůni jabloňových květů a oslnivé světlo mě na okamžik oslepilo. Pohlédla jsem na Airiana, který se pousmál a očima ukázal na osobu vedle sebe. Poznala jsem ty zářivé vlasy i korunu vytvořenou z jeleního paroží... Světlonoš přišel a doufala jsem, že na žádost Proxima. Ovšem že tam byl i Mystik, ale tak aby ho nikdo neviděl. Škoda, že tu nebyli i ostatní.

,,Mám pro tebe svatební dar, Naro," zašeptal mi bratr do ucha. Podívala jsem se na něj a spatřila jsem jeho šibalský úsměv. ,,Koukni se tamhle," řekl a já se otočila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Veron mi sem přivedl mé tři bratry, Levrina a dokonce Stíne elementů.

,,Já nevím co ti říct," do očí se mi nahrnuly slzy. 

Veron mi přitiskl rty na spánek. ,,Miluju tě, sestřičko a slzy dnes vidět nechci," řekl mi a pomohl mi vystoupit na stupínek. ,,Postarej se, aby nelitovala svého rozhodnutí," řekl Miranovi a pak odstoupil tam kde měl stát. Naposledy jsem se na něj podívala a usmála se pro sebe když jsem viděla i Flayma. Dobře přede mnou své záměry skryl. Přivedl mi rodinu a přátele jen abych se necítila sama. Zašeptala jsem směrem k němu, že děkuji a on na mě jen s úsměvem kývl. Pak už jsem se podívala na Mirana, který mě chytil za ruku. 

,,Jsem moc rád, že jsme tady." To jsme byli oba. Pevně jsem ho držela za ruce zatímco starší říkala slova v northertštině a ruce nám pomalu svazovala bílým šátkem se zlatými runami a ornamenty. Rozuměla jsem jejím slovům a souhlasila jsem s rituálem svázání, který nad námi pronášela. Když rituál dokončila a šátek přestal zářit věděla jsem co je poslední krok. Naklonila jsem se k Miranovi a políbila jsem ho čímž byl náš sňatek stvrzen. Pevně jsem ho objala a pohled jsem upřela na svůj prsten, který se změnil, přibyli tam dva černé proužky stejně jako na Vlkově přibyli dva bílé. ,,Miluji tě," zašeptal mi do ucha a pak mě pustil abych se mohla podívat na své přátele, kteří vypadali stejně šťastně jako já. 

Nebylo to tak hrozné, no ne? Zeptal se Airian zatímco tleskal spolu s ostatními. Podívala jsem se na něj a zachytila jeho mrknutí, že mi bylo jasnou odpovědí. Mám tě moc rád, řekl mi ještě pak se mezi námi rozhostilo ticho. Měla jsem to za sebou a dokonce to bylo i nejlepší den mého života. Měla jsem manžela a i když to byl velmi zvláštní pocit byl i velmi příjemný, alespoň mám další důvod proč přežít.