Kronika tmy

70. Sultánova rodina

Další den vše proběhlo v rychlosti, sotva jsem se mohla rozloučit což se mi moc nezamlouvalo. Mirana totiž zase bolela hlava, trpěl na to už od té doby co jsme spolu odešli z Temného dvora. Zpočátku jsem to dávala za vinu hrůzám, které tam prožil a pak zase stresu, možná jsem si pro to pokoušela najít nějaké vysvětlení než abych si přiznala, že je s ním něco v nepořádku. Pokaždé když jsem to zmínila rozzlobil a se řekl, že to nic není a já se pokoušela na něj netlačit když jsem viděla jak je z toho nesvůj. Teď to taky nebylo jiné. Od rána si často mnul spánky nebo oči, které se mu občas změnily. Nedělalo mi dobře ho takhle vidět a představa ho v tomhle stavu nechat někam jet? Byl jsi u toho, víš jak jsem se na to tvářila i jak jsem se mu to pokoušela rozmluvit, ale byl neoblomný jako obvykle. Snažit jsem se přestala když mi Kaz slíbil, že na něj dá pozor a nic se mu nestane. Byl to můj manžel, ale nebyl čas teď odložit všechny plány kvůli tomu, že mu nebylo dobře a mě popravdě taky moc ne. Fenris jemu i mě dal před odjezdem nějaké léky, které nám měli zklidnit pocuchané nervy a pak jsem se rozdělili, všichni. Kaz a Miran skrze portál co otevřel můj bratr odešli někam neznámo kam, zbytek se vrátil do svých domovů a připravoval se na střet a já s Veronem jsem se přemístili rovnou do Země pouští k paláci kde jsme pořádně vyděsili stráže.

,,Zatracená práce! Zpropadení mágové!" Rozkřikl se jeden když jsem vyšli z portálu, který se před bránou otevřel. Okamžitě jsem poznala hlas Nahamiho, který kdysi patřil ke Čtyřem štírům. ,,Naro? Jsi to ty nebo mě šálí zrak?" Seskočila jsem z koně, abych ho mohla obejmout.

,,Ráda tě vidím, Nahami, kde jsou ostatní?" 

,,Gado se poflakuje doma, zlomil si nohu a Cron měl nějakou práci za hranicemi tak jsem si řekl, že trochu vypomůžu sultánovi," pokrčil rameny a uctivě se uklonil mému bratrovi. Ten ho pozdravil klasickým pozdravem, který se na tuto zemi slušel. ,,Co tu děláte?" 

,,Potřebuji mluvit se sultánem." 

,,Jistě," přikývl. ,,Wendigo!" Zavolal do brány. Chvíli se nikdo neukázal, ale nakonec zpoza rohu vyšel Wendigo, přes levé oko měl černou pásku a na tváři pár velmi ošklivých starých jizev. Hned jak nás uviděl přestal se mračit a okamžitě k nám doběhl. Objala jsem i jeho a představila mu Verona. Když jsem se zmínila o setkání s Hearnem hned věděl o co jde a řekl, že sultán je netrpělivý a očekává nás. Ochotně nás odvedl dovnitř zámku kde se to ani trochu nezměnilo a pak otevřel dveře do sálu kde sultán zrovna diskutoval s nějakým svým poddaným. Zaslechla jsem jen útržky hovoru, jak se ukázalo nebyl to poddaný jako spíše správce panství u hranic s panstvím jeho bratra Razima, který působil velké potíže. Zkameněla jsem když jsem viděla Hearna. Vlasy měl delší a sahali mu na ramena, měl fousy a šikmo přes lícní kost se mu táhla dlouhá jizva od nějaké zbraně. Na hlavě posazená koruna mu dávala větší respekt, už to nebyl ten mladý kluk co se měl stát sultánem, ale byl dospělí a teď se tvářil velmi přísně. Hearn byl kupodivu mladší než jsem byla já, ale teď rozhodně vypadal o několik let starší. Hned jak nás viděl přicházet oči se mu rozjasnili a on se usmál, přeci v něm něco z té hravosti zbylo.

,,Má drahá přítelkyně a její bratr, vítám vás zpět v Písečném městě," řekl když ukončil rozhovor se správcem, který poslušně s úklonou odešel když mu bylo přikázáno. Sultán mě políbil na tvář a s mým bratrem si podal ruku. ,,Co pro vás mohu udělat?" Zeptal se s úsměvem, který se pod černými fousy skoro schoval. Jak už víš, můj drahý příteli mluvili jsme s ním o válce a o tom co by pro nás mohl udělat, souhlasil a nabídl nám nejen zbraně dokonce i své kontakty a vojáky. Nebylo o čem diskutovat, byl ochotný pomoct přátelům i když s ním ta válka neměla vcelku nic společného. Ukázala jsem mu dokonce i tu listinu a on mi řekl, že mám najít někoho jménem Darím, že je to nějaký vrah a jeho otec je velmi vzdělaný a tu listinu nám přeloží když řekneme kdo nás poslal. ,,Jak se má Miran?" Zeptal se když jsem veškeré politické věci vyřešili a on se mohl vyptávat na osobní věci jako přítel.

,,Má se dobře," odpověděla jsem. ,,Kde je Ada?" 

,,Jsem tady," odpověděl ženský hlas a já si všimla jak v Hearnových očích zasvítilo ještě víc. Obrátil se usmál se vřele na svou ženu, která se usmívala na něj a přicházela k nám. Oděná byla do modrých šatů a v rukou něco držela, okamžitě mi došlo co a vzpomněla jsem si na dopis, který mi sultán poslal před měsíci. ,,Ráda tě vidím a vás..." Znejistěla při pohledu na mého staršího bratra, který jí vysekl hlubokou poklonu.

,,To je Veron Trevelyan, bratr Nary a švagr Mirana." Tázavě jsem se na něj podívala a on si poklepal na prsten na své levé ruce. Zapomínala jsem, že už mám taky manžela. Bude chvíli trvat než si zvyknu, že už jsem navždy vázaná jen k němu. ,,Mimochodem gratuluji, ale cítím se dotčený, že jste mě nepozvali na svatbu." 

,,Bylo to ze dne na den," zasmál se Veron a poplácal mě po zádech. Spražila jsem ho pohledem a okřikla Airiana, který se zasmál v mé hlavě. Znovu jsem se podívala na usmívající se Adu, která si blond vlasy zastrčila za ucho a vlídně zasyčela na malý uzlíček, který se v její náruči kroutil a svíjel. Hearn okamžitě zaregistroval pohyb a od své ženy si převzal dítě, které chovala. Byla to krásná holčička s hnědými vlásky a krásně modrýma očima.

,,Tady je moje holčička," vyzvedl jí do vzduchu a políbil jí, ale děvčátko se začalo ošívat když jí fousy poškrábal tváře. Okamžitě ho chytla za vlasy a začala za ně tahat. Sultán jí otočil čelem k nám. ,,Podívej, Eris, tohle je Nara a její bratr, jsou pro mě drahými přáteli a doufám, že jednou budou i tobě." Usmála jsem se na svého přítele, který přikývl. Jeho rodina byla nádherná a já se popravdě začala čím dál víc těšit na tu svou, ale čas se krátil a teď nebyl čas se zaobírat tímhle. Můj další úkol byl najít toho vraha Daríma a jeho otce co nejrychleji.