Šance na lepší život I

3. kapitola - Konečně doma

Profesorka Peregrinová zůstala ve Velké síni sama. Všichni už odešli. Bylo kolem jedenácté večer a ona nebyla schopná se zvednout ze své židle. Chvíli se dívala do stolu, potom na stěnu, strop a nakonec si řekla, že by už mohla jít. Její nohy jí ale neposlouchaly a tak to takhle pokračovalo dál a dál. Byl to nekonečný kruh, ze kterého nebyla cesta ven. Nakonec jí z letargie vytrhl přísný ženský hlas.

„Slečno Peregrinová," ozvalo se nad ní. Alma zvedla hlavu a podívala se na svou bývalou profesorku.

„Ano, paní profesorko?"

„Mohla byste se mnou jít do ředitelny, poslal mě pro vás profesor Brumbál. Prý by si s vámi rád promluvil."

„Samozřejmě, když si to pan ředitel přeje," řekla černovlasá žena a rychle se zvedla od stolu. Do ruky si vzala černý plášť, který si předtím sundala a vydala se za starší ženou. Obě profesorky nasadily svižné tempo. Almě se v hlavě honilo spoustu myšlenek. Bála se, že jí praskne hlava. Stále měla z Bradavic smíšené pocity. Myslela si, že když se vrátí jako dospělá žena, tak bude všechno jinak. Jenže všechno bylo stejné ne-li horší a ona se zase cítila jako ta malá hloupá holka, která odjížděla z této školy s pocitem, že se něco změní. Ihned jak vkročila do školy, toho začala litovat. Nakonec, jedna věc se přece nezměnila. Její naděje, že by něco mohlo být jinak.

„Selčno Peregrinová, už jsme tady," ozvala se profesorka a zastavila se před vstupem do ředitelovi pracovny. Neviděla schody, jelikož je zakrýval velký griffin. Alma si rychle narovnala čarodějnický klobouk a rychle smetla neexistující smítko ze svých šatů.

„Bojíte se," zeptala se jí profesorka McGonagallová.

„Ne, paní profesorko. Jsem jen trochu nervózní," odpověděla jí stručně.

Profesorka McGonagallová se na ni trochu pousmála, jako by si myslela, že jí to může dodat odvahu. Bohužel to nepomohlo. Starší z žen pronesla heslo, griffin se pohnul a odhalil točité schodiště, které vedlo k ředitelově pracovně. Profesorky stouply na první ze schodů a nechaly se vyvést nahoru. Zůstaly stát před velkými dřevěnými dveřmi. Profesorka McGonagallová rázně zaklepala na dveře.

„Vstupte," ozvalo se zevnitř. Alma se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Ženy vešly do pracovny. Byla jiná, než jak si ji Alma pamatovala ze svých studentských let. Bylo tu daleko více drnčejících a hučících strojků. Přímo naproti ní stál masivní ředitelský stůl plný různých papírů. A na židli za stolem seděl on - Albus Brumbál, a usmíval se na ně od ucha k uchu. Alespoň něco zůstalo při starém.

„Dámy, jsem rád, že jste dorazily," řekl profesor Brumbál a vstal ze své židle. „Minervo, mohla byste nás na chvíli nechat o samotě," poprosil ji řiditel a opět se pousmál. „Rád bych s profesorkou mluvil chvíli osamotě."

Profesorka jen kývla a odešla za dveře ředitelny. Albus došel k Almě trochu blíž a zamyšleně se na ni zadíval.

„Profesore Brumbále," hlesla profesorka.

„Profesorko Peregrinová," pronesl Brumbál a užíval si každé písmenko těchto dvou slov. „Zní to opravdu pěkně, nemyslíš?"

„Tvůj názor ti brát nebudu."

„Kdybych nevěděl, že máš přijet nepoznal bych tě. Tolik ses změnila. Vyrostla jsi do krásy."

Profesorka se ušklíbla. „Ale ty ses moc nezměnil. Pořád ty stejné lichotky. Myslela jsem, že za těch jedenáct let vymyslíš něco lepšího."

Chvíli bylo ticho a pak se Brumbál rozesmál a políbil ji na tvář.

„U Merlina, Almo, ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi zase v Bradavicívch. Mohl bych tě obejmout. Tak dlouho jsme tě neviděl."