Šance na lepší život I

29. kapitola - Tragédie rodu Benthamů

Profesor Snape pospíchal ze sklepení, kde věznili ymbryny a ani jednou se za sebe neohlédl. Neposlouchal ani prosby, které na něj křičela jeho kolegyně. Jen si přál, aby už byl daleko odsud v Bradavicích a mohl si odpočinout. Najednou si vzpomněl na to, že mu Peregrinová prozradila, jak se jmenuje vzpomínka, která odhaluje, co se stalo s jejími rodiči. Alespoň něco za svou námahu má. Sice nevěděl, jak moc hodnotná ta vzpomínka bude, ale i tak. Zasloužil si odměnu. Tak rychle vyšel bránou panství ven a přemístil se před pozemky Bradavic, odkud se pak vydal do ředitelny. Měl v plánu se nějakým způsobem zbavit ředitele, aby měl ředitelnu jen pro sebe. Celou cestu za Brumbálem přemýšlel, jak ho odláká. Nakonec řekl gryfovi heslo a nechal se vyvézt až před dveře ředitelny. Rychle zaklepal na dveře, nečekal na vyzvání a vpochodoval dovnitř. Ihned jak prošel dveřmi, se zastavil. Uviděl ředitele, jak si ve spěchu obléká cestovní plášť. Severusovi připadalo, jakoby od doby co Peregrinová zmizela zestárl o několik let. Vypadal unaveně a zničeně.

„Ach Severusi, jdeš mi právě vhod," řekl Brumbál a svižně k lektvaristovi došel. „Musím na ministerstvo ohledně Almina zmizení. Mohl bys zůstat tady," zeptal se ho ředitel. „Však víš, kdyby se něco dělo. Minerva už spí a já ji nechci budit." Severus nejdřív chtěl protestovat, ale pak si uvědomil, že bude mít ředitelnu jen pro sebe a najde onu vzpomínku jeho kolegyně. Severus jen kývl a ředitel se na něj vděčně pousmál. Poté vstoupil do krbu, hodil pod sebe letax a zmizel v zelených plamenech. Profesor Snape tam jen chvíli stál a díval se na místo, kde ředitel zmizel. Asi po pěti minutách odtrhl své oči od krbu a vydal se k pozlacené skleněné skříňce, kde uchovával Brumbál všechny vzpomínky, které za svůj dlouhý život nastřádal. Pomocí kouzla ji otevřel a nevšímal si nespokojeného štěbetání Fawkese. Začal prohledávat jednu řadu po druhé a přehraboval se mezi lahvičkami různých tvarů i velikostí. Asi ve třetí řadě našel to, co hledal. Malinkou fialovou skleněnou lahvičku s uzávěrem z křišťálu. Na lahvičce byl maličký štítek, podle kterého poznal, že právě toto je to, co hledá. Ihned jak vzal vzpomínku do ruky, ze zdi naproti vyjela myslánka a čekala, až do ní profesor nalije vzpomínku. Lektvarista se nad ní nahnul a zadíval se na modrou tekutinu, ve které se občas mihla šedivá barva. Severusovi to připomínalo nebe těsně před bouří. Odzátkoval lahvičku a opatrně do ní vlil stříbřitou tekutinu. V myslánce se začaly tvořit černé provazce. Rukama se opřel o kamenný podstavec na kterém myslánka stála a zhluboka se nadechl. Nevěděl, co uvidí. Nevěděl, jestli to vůbec chce vidět. Nakonec ale zavřel oči a ponořil svou hlavu do tekutiny

Sevrus stál na louce, kde už jednou byl. Bylo to tenkrát, kdy mu Brumbál ukazoval svou vzpomínku. Kolem něj se rozlévala inkoustová tekutina, která pomalu tvořila dům profesorčiných rodičů a zahrady kolem něj.

„Strýčku Abusi, Albusi," křičelo malé děvčátko s dlouhými černými copy. Běžela od brány domu a tmavě modré šaty za ní vlály. Probíhala trávou, která jí byla až nad kolena a celou dobu se usmívala od ucha k uchu. Když už byla od ředitele jen kousek, skočila mu do náruče a začala ho objímat.

„Ahoj Almo," pozdravil ji ředitel a zastrčil jí uvolněný pramínek uhlově černých vlasů za ucho. „Slyšel jsem," řekl Brumbál a v očích mu zajiskřilo, „že tu má dnes někdo narozeniny."

„To jsem já," řeklo děvčátko a pousmálo se.

„Mám pro tebe dárek," řekl ředitel tajemně, ale stále se na holčičku usmíval.

„Ukaž mi ho," prosilo děvčátko a dívalo se na ředitele psíma očima. „Prosím," snažila se jeho kolegyně.

„Když jsi to ty," ušklíbl se ředitel, chytil holčičku za ruku a vydali se spolu směrem k sídlu.