Šance na lepší život I

44. kapitola - Jako pták v kleci

Alma Peregrinová se probudila z bezvědomí. I přesto ale svírala svá oční víčka pevně u sebe. Věděla, co uvidí, až je otevře. A to vědomí pro ni bylo zničující. Když o sobě ještě nevěděla, někde uvnitř doufala, že se jedná jen o nějakou odpornou noční můru, ze které se za chvíli probudí. A teď, když ležela na studené zemi a cítila, jak celým jejím tělem prostupuje chlad věděla, že se jí to nezdá. Nehodlala své oči otevřít za žádnou cenu. Schoulila se do klubíčka a rukama si objala kolena. Chtěla pryč z tohoto místa, ať už bylo kdekoli. Matně si vzpomínala na úder omračovacího kouzla, které jí trefilo do zad. Kouzla, které znamenalo její zkázu. Černovláska cítila pach krve, který se vznášel všude kolem ní. Přemýšlela, kolik lidí tady muselo zemřít. Ne, nemůže takhle přemýšlet. V jednom nestřeženém okamžiku měla chuť se rozbrečet. Cítila se neuvěřitelně bezmocně. V takovýchto momentech by si obyčejně zalezla se sklenkou vína do křesla a přečkala by svou slabou chvilku. Schovala by se před světem ve svém kabinetě a už nikdy by nevyšla ven. Jenže v její blízkosti byl pouze zápach a studená podlaha. A Alma se jako statečná nebelvírka rozhodla otevřít oči. Nejdříve jedno oko a pak i to druhé. Ihned se začala třást. Okamžitě poznala místo, kde se nacházela. Už jednou tady totiž byla. Cela panství Malfoyů. V celé místnosti byla nepříjemná, děsivá tma a všudypřítomný chlad jí propichoval skrz naskrz. Pohlédla na zrezivělé mříže, které jí dělily od svobody. Věděla, že svou hůlku už dávno nemá. V hlavě se jí objevily vzpomínky na to, jak tu seděla obklopená ymbrynamy. Jenže tehdy měla své kouzelné hodinky, které dokázaly zastavovat čas. Vytáhla je z kapsy sukně. Prstem přejela přes studený kov. Tvář se jí zkřivila do bolestné grimasy a musela rychle mrkat, aby zahnala slzy, které se draly napovrch. Přitiskla si hodinky k srdci a doufala, že se za chvíli objeví někde jinde. Bylo naivní si přát něco takového? Byla hloupá, nadávala si Alma v duchu. Jak mohla skočit na tak průhlednou lest. Uvědomila si, že Albus by jí nikdy neposlal dopis, kde by nebyl alespoň jeden důkaz o tom, že ho psal skutečně on. Teď bude muset za svou chybu zaplatit. Smrt by nebyla zas až tak špatná. Jenže věděla, co jí bude předcházet. Hodiny a možná i dny bolestivého mučení. Přemýšlela, jestli je moc hloupé myslet si, že se za několik okamžiků rozrazí dveře a v nich bude stát Albus Brumbál, který ji přijde zachránit. V hlavě se jí objevil novinový článek ze dne, kdy našli zmučené manželé Longbottomovi. Věděla, že dopadne stejně, ne-li hůř. Začala zhluboka dýchat, aby se uklidnila. Litovala, že neposlechla Severuse Snapea, který jí radil, ať zůstane. Třeba to nebyl zas tak špatný nápad. Jenže teď už nebylo cesty zpět. Jediné, co bylo jisté, byla smrt. Smrt, které předcházela bolest a utrpení. Tohle vědomí jí sebralo i poslední, titěrný kousek odvahy, který měla. Přitiskla se k ledové zdi a své zelené oči upírala na dveře od vězení. Věděla, že nebude dlouho sama.

Severus Snape kráčel svižným krokem po boku Temného pána a jeho tvář byla neprostupnou maskou. Měli namířeno do sklepení, kde Voldemort věznil Peregrinovou. Lektvarista nevěděl, jestli se už jeho kolegyně probudila z bezvědomí. Někde u srdce ucítil pocit vinny. Musel Voldemortovi říct, že Peregrinová odešla z Bradavic. Musel mu obstarat podpis Brumbála, aby ji dokázal polapit. Prostě neměl na výběr, ujišťoval se černovlasý muž. Kdyby zůstala v Bradavicích, mohl ji ochránit, mohl jí najít nějaké bezpečné místo. Jenže ona odešla. A pokud si měl volit mezi sebou a ženou, kterou od začátku roku neměl rád, volba byla jasná. I když v poslední době byla více snesitelnější. Jenže v profesorově hlavě se stále objevovala dotěrná fráze co kdyby? Co kdyby jí ve škole udržel. Co kdyby jí dal alespoň nějaký náskok. Co kdyby se jí pokusil nějak upozornit na to, že po ní Temný pán pátrá. Přemýšlel jestli to, co udělal nebylo sobecké. Jenže skoro celý svůj život myslel jen na sebe a tak mu něco takového přišlo přirozené. Celý svůj život myslel na to, jak přežít a zatím se mu to docela dařilo. Podařilo se mu zahnat výčitky. Nešlo dělat nic jiného. Buď on nebo Peregrinová. Volba byla jasná. Výčitky už sice neměl, ale před očima stále viděl obraz Peregrinové, která po jejich společném tanci stála jen několik centimetrů od něj a dívala se mu do očí. Otevřel velké dřevěné dveře, které vedly do vězení a nechal Voldemorta vejít prvního. Procházel potemnělou místností a pokračoval až nakonec úzké uličky. S každým krokem se cítil čím dál tím hůř a nechápal, čím to může být. Došel až na konec uličky, kde po pravé straně byla jediná zaplněná cela. Podíval se dovnitř a najednou byla všechna jeho zarputilost pryč. Nemohl se cítit bez vinny, když před sebou viděl svou kolegyni, ve špinavém oblečení, která na něj upírala zelené oči. Takhle se ještě nikdy necítil. Snažil se si to tolik nebrat k srdci, ale nešlo to. Peregrinová vypadala, že si ani nevšimla, že už není sama. Jakoby jí ani přítomnost nebezpečného černokněžníka nevadila. Jediné co dělala, bylo to, že propalovala Severuse pohledem, který nebyl vůbec příjemný. Připadalo mu, že mu vidí až do duše. Vypadalo to, že přesně ví, kvůli komu tu teď je. Život prostě není fér, křičel na sebe Severus v duchu větu, kterou si opakoval skoro pořád. Když ho někdo rozzuřil, když viděl bezpráví nebo prostě kdykoli, kdy to potřeboval. Peregrinová určitě udělala něco, za co si to zasloužila, přesvědčoval se Severus. Takhle přeci svět funguje. Někde uvnitř ale tušil, že to nebude tak úplně pravda. Podíval se na svou kolegyni, která v dlani žmoulala kus své košile a vypadala velmi zoufale. Lektvarista měl pocit, že by se mohl v jejím zoufalství utopit. Nikdy by nic takového nikomu nepřiznal, ale mnohem raději by viděl Peregrinovou v Bradavicích a v bezpečí než v Malfoy Manoru. Pomocí složitého kouzla odemkl dveře cely, které se se skřípotem otevřely a oba muži mohly vstoupit dovnitř. Severus následoval Lorda Voldemorta a když už byly uvnitř cely, zavřel za nimi dveře.