Šance na lepší život I

41. kapitola - Vrátím se

Profesorka Peregrinová za sebou zavřela dveře svého kabinetu a rychlým krokem pospíchala na oběd. Hlad sice neměla, ale oběd byl část její každodenní rutiny a Alma nerada měnila své plány. Procházela chladnými chodbami hradu zabalená do teplého pláště a modlila se, aby byla ve Velké síni co nejdříve, jelikož to byla jedna z mála místností, kde bylo teplo. Uplynulo několik týdnů od její inspekce. Byla polovina března a Alma se těšila, až začnou prázdniny a ona si bude moci chvíli odpočinout. Prošla úzkou, špatně osvětlenou chodbičkou, malými rozvrzanými dveřmi a konečně se objevila ve Velké síni, kde už zněl šum hlasů a cinkání příborů. Sedla si na své místo vedle Albuse Brumbála, který už byl plně ponořený do jídla.

„Albusi," ušklíbla se Alma a podívala se na ředitele přísným pohledem.

„Almo," otočil se na ni muž, který si jí předtím vůbec nevšiml. Alma se trochu pousmála a na talíř si nandala to první, co uviděla. „Jak se máš, drahá?" pokračoval ředitel v konverzaci. Alma si jen povzdechla. Jediné, co si přála, bylo trochu klidu.  Co mu má říct? Mám se dost špatně Albusi. Ta růžová ježibaba mi denně ztrpčuje život a já už pomalu ztrácím trpělivost. Žena se pokusila o klidný tón, ale hlas se jí mírně chvěl.

„Mám se celkem obstojně," dodala po chvíli. „A ty?"

„Nápodobně," řekl ředitel a unaveně se pousmál. Alma věděla, kolik toho muž vedle ní v poslední době má. Jenže ona mu nemohla pomoci. Nemohla mu pomoci s někým jako je Umbridgeová. A to ji dovádělo k šílenství.

„Bude to lepší," pronesla černovláska, i když věděla, že to řediteli nemůže slíbit.

„Já vím," hlesl Brumbál jistě, ale i tak zaznamenala Alma v jeho hlase trochu nejistoty. „A co Severus? Zmínil se mi, že ses pořezala," řekl a v očích mu pobaveně zajiskřilo.

„To si obvykle povídáte o takovýchto hloupostech," odpověděla bývalá bystrozorka jedovatě a naštvaně bodla vidličkou do brambory na svém talíři. „Snape se poslední dobou chová divně," řekla už jen tak pro sebe.

„Severus se vždy choval tak trochu jinak," obhajoval ředitel lektvaristu, „ale to už jsem ti přece říkal..."

„Jenže to není to jeho obvyklé chování," vysvětlovala Alma. „Chvíli na mě štěká a zasypává mě kousavými poznámkami a pak se ke mě chová...," profesorka se odmlčela, aby našla správná slova.

„Pěkně," zkusil to ředitel.

„To už jsi dost daleko," ušklíbla se Alma. „Spíš normálně. Jako kdybych na chvíli nebyla ženou, co mu vyfoukla vysněné místo." Brumbál se nadechoval k otázce, ale Alma ho předběhla. „Studenti se o tom bavili," pokrčila rameny mladá žena. „Taky jsi mě mohl informovat trochu dřív."

„Nezastavíš se dnes ke mě do ředitelny na šálek čaje a partičku šachů?" zeptal se jí Albus Brumbál prosebným hlasem. Alma se nemohla ubránit malému pousmání.

„Na vás si najdu čas vždycky, pane řediteli," řekla a tajemně na něj mrkla. „Každopádně," dodala po chvíli, „už musím běžet. Za půl hodiny mi začíná hodina s třetím ročníkem. Nechci přijít pozdě, když tu kolem slídí ta ježibaba," ušklíbla se Alma a nevšímala si ředitelova káravého pohledu. Do ruky si vzala hrnek s nedopitou kávou a pousmála se na Brumbála. „Uvidíme se večer," rozloučila se a s trochu lepší náladou vyrazila pryč ze síně. Šla chodbami, které se pomalu zaplňovaly studenty, kteří se přesouvali do tříd. Alma nedokázala popsat, jak moc se jí nechtělo jít na další hodinu. Nic jiného jí ale nezbývalo.

„Slečno Peregrinová," ozval se za ní nasládlý hlas, který zněl, jakoby patřil nějaké mladé dívce. Alma se prudce zastavila na místě a napjala se jako struna. Osobu, které hlas patřil by nejraději zaškrtila holýma rukama. Napočítala do pěti, zhluboka se nadechla a s klidnou tváří se otočila na Dolores Umbridgeovou.