Šance na lepší život I

49. kapitola - Zrozeni zemřít

Severus Snape  seděl v pohodlném saténovém křesle zády ke krbu a zkoumavě pozoroval ženu, která seděla na pohovce naproti němu a světlo plamene z krbu jí ozařovalo obličej. Plášť, který jí půjčil, už na sobě dávno neměla a místo toho teď byla zabalená do teplé deky. Profesor si to nechtěl přiznat, ale byl zvědavý. Možná více, než bylo zdrávo. Zajímalo ho tolik věcí, ale ostýchal se své kolegyně na cokoli z toho ptát. Obával se totiž její reakce. Taktně řečeno, Peregrinová nebyla ve své kůži a on se bál, jak by zareagovala na jeho dotěrné otázky. A tak jen seděl v křesle a mlčel. Jediné, co bylo v místnosti slyšet, byl tikot hodin a praskání dříví v krbu. Nakonec ticho prolomila Peregrinová.

„Není to tu tak ponuré, jak jsem si myslela," hlesla a podívala se ven z velkého okna, z kterého byl dobrý výhled pod jezerní hladinu. Profesor se podíval stejným směrem jako ona. Jeho kolegyně měla opět pravdu. Vlastně byly jeho komnaty docela útulné.

„Asi bychom měli začít se zcelováním vašich jizev. Pokud tedy ještě stále souhlasíte?" dodal rychle a vstal z křesla, aby mohl dojít pro všechny hojivé masti a lektvary, které vlastnil.

„Já... ráda bych," zadrhla se jeho kolegyně a z jejího hlasu byla patrná značná nervozita, „ale nemůžu," dořekla a pohled jí na okamžik sklouzl k jejímu levému předloktí. Severus si ihned uvědomil, co se děje. Kdyby nebyli v tak nepříjemné situaci, možná by se i uchechtl.

„Myslíte si, že o vašem znamení nevím?" pronesl pobaveně a pozoroval ženu, která vyskočila z křesla a vyděšeně se na něj dívala smaragdově zelenýma očima.

„Jak?" dokázala ze sebe dostat profesorka a druhou rukou si svírala levé předloktí.

„Byl jsem to přece já," řekl lektvarista ledovým hlasem, „kdo vás ošetřoval u Vol...," na poslední chvíli se zarazil, „kdo vás ošetřoval." Očekával, že se na tváři jeho kolegyně objeví alespoň nějaká známka úlevy, ta se ale nedostavila. Její tvář byla totiž stále zkřivená do zděšené grimasy. „Nemusíte mi nic vysvětlovat," pronesl profesor tichým sametovým hlasem, „každý máme nějakou minulost. A mě do té vaší nic není," dořekl po chvíli a překřížil si ruce na hrudi.

„Někdy vám to vysvětlím," řekla mladá žena mdlým hlasem. „Ale ne teď, jsem příšerně unavená," v ten moment se profesorka sesunula do křesla. Černovlasý muž byl jedním skokem u ní a chytal ji za zápěstí.

„Máte příliš slabý puls," šeptl lektvarista a pustil její ruku. „Donesu vám něco na povzbuzení." Profesor odběhl do svého soukromého skladu s lektvary a různými přísadami, které měl úhledně srovnané na vysokých policích. Rychle vzal z jedné poličky rudý lektvar a donesl ho jeho kolegyni. Ta ho bez protestů vypila a znovu se zabalila do deky, která z ní před chvílí spadla.

„Zeptáte se už, nebo to v sobě budete držet celý večer?" hlesla Peregrinová a křivě se na něj ušklíbla. Profesor se chtěl zeptat, jak to vytušila, ale ona byla v odpovědi rychlejší. „Nejsem hloupá, kolego."

A i když ho černovláska vyzvala, Severusovi se do toho stále tak úplně nechtělo. Co když budou jeho otázky až příliš osobní, až příliš bolestné. Nakonec se ale přeci rozhodl zeptat se. „Jak jste se vlastně dostala z Azkabanu?" zeptal se na něco, co ho zajímalo asi nejvíce.

„Myslela jsem si, že se na něco takového zeptáte," řekla mladá žena a přitiskla si kolena k hrudníku. „Celou tu dobu jsem si myslela, že na mě Albus zapomněl, víte," pronesla trpce a v jejím hlase byla znatelná bolest. „Myslela jsem, že se rozhodl mě z nějakého důvodu nechat v Azkabanu," při posledním slově se jí zachvěl hlas. „Nebyla to pravda. Jednoho večera si pro mě přišlo pár lidí z řádu. Řekli mi, že je posílá Albus, aby mě odtamtud dostali. Pak mě přemístili do Bradavic a nakonec mě nechali v mých komnatách. A tam jsem celé ty dva týdny zůstávala. „Čekal jste něco záživnějšího, že?" pronesla trpce, hlavu si opřela o opěrku pohovky a zavřela oči.