Šance na lepší život I

11. kapitola - Šach mat

Profesorka Peregrinová se po týdnu pátrání po smrtijedech přemístila před Bradavice. A bohužel nedokázala zapomenout na malý domeček v poli rudých máků, který postihla tragická nehoda. Alma cítila neskonalý smutek, který plnil celé její útroby a zatemňoval jí mysl. Profesorka skoro běžela do ředitelny a to jen proto, aby viděla Albuse Brumbála - jediný pevný bod jejího života. A ano, žena si přiznávala, že od ní bylo opravdu hloupé, že jí tato celá situace dokázala rozhodit. Musela prostě držet své emoce lépe na uzdě. Musela zůstat silná, aby v tomto krutém světě přežila. Alma řekla gryfovi, který chránil ředitelnu heslo a nechala se vyvézt po točitých schodech až nahoru. Zhluboka se nadechla a vydechla a vstoupila dovnitř. Profesorka se zastavila ve dveřích. Uviděla Albuse s hlavou v dlaních a držením těla, které mají pouze lidé, kteří mají nějaké starosti. Jeho problémy projely jejím tělem jako dýka a ona se ihned vydala k jejímu oblíbenému řediteli.

„Albusi," pronesla žena jemně a položila mu ruku na rameno. Ředitel sebou cukl a rychle se na ženu podíval.

„Ach Almo, vůbec jsem si nevšiml, že jsi tady," pronesl ředitel tónem, který by ostatním možná zněl vesele, ale Alma v něm poznala, jakou tíhu nese profesor na svých bedrech.

„Stalo se něco," zeptala se a zabodla do něj pohled. Brumbál chvíli vypadal, jako malý student, který bude zapírat až do konce. Nakonec ale jeho naoko šťastný výraz povolil a on se vyčerpaně svezl do křesla ze kterého před chvíli vstal.

„To Popletal. Chce sem dosadit jiného ředitele. Bojí se totiž, že chci na jeho místo a studenty podporuji v myšlence, že Voldemort je naživu. Nevím co mám dělat Almo. Rozpadá se mi to tady pod rukama a já s tím nemohu nic dělat."

„Proč jsi mi to neřekl dřív," rozhořčila se profesorka a přísně na muže pohlédla. „Každopádně s minulostí už nic nenaděláme. Důležitá je přítomnost. Pokud si to pamatuji dobře, tak dosazení nebo vyhazov ředitele musí schválit dvanáct guvernérů."

„To vím taky, drahá, ale problém je vtom, že jejich nadřízeným je Lucius Malfoy a tomu se už jednou povedlo je proti mně poštvat."

Profesorka Peregrinová chvíli přemýšlela a snažila se přijít na to, jak Albuse z této situace vysvobodit. „Uspořádej večírek," pronesla černovlasá žena a zadívala se na svého nadřízeného. „Pozvi guvernéry a každého, kdo něco znamená. Pohostíš je dobrým jídlem a pitím a pokusíš se je nenápadně přesvědčit, že pro ně budeš lepší tady ve škole než někde jinde. Mohu ti s tím pomoci. Mám na ministerstvu nějaké kontakty. Jsi nejlepší ředitel, kterého kdy Bradavice měli."

Profesor se zamyslel a nakonec se jeho tvář rozzářila jako sluníčko. „Jsi ta nejchytřejší a nejúžasnější čarodějka," zasmál se, mrštně vyskočil z židle a začal ženu objímat.

„U Merlina, Albusi, přestaň, nebo mě udusíš," snažila se profesorka vytrhnout z jeho sevření, ale na tváři jí hrál pobavený úsměv.

„Dobrá, dobrá," posadil se Albus a jeho pomněnkové oči jen jiskřily radostí. „Vůbec jsem se tě nezeptal, jak jsi se měla. Co Alastor?"

„Vše probíhalo hladce," zalhala černovláska a zabodla svůj pohled do stolu. Před očima se jí zjevilo pole plné krvavě rudých máků, kymácejících se ve větru. Zamrkala, aby tak zahnala nepříjemnou vzpomínku. „Alastor se má dobře, alespoň tak tedy vypadal. Nějak jsme neměli čas si povídat."

„Co kdybychom ho pozvali na náš večírek," zeptal se mrkl na ženu naproti němu.

„Slovo náš se mi moc nelíbí, Albusi."

„Ničeho se neboj, drahá," pousmál se Albus. „Jsem rád, že jsi přijela v pořádku a v jednom kuse," pronesl žertovně.

Profesora si odfrkla. „Děláš, jako kdybych byla absolutně nemožná, Albusi, pokárala ho.