Šance na lepší život I

42. kapitola - Jeden dobrý důvod

Alma LeFay Peregrinová, která byla zabalená do teplého pláště, se pomalým krokem procházela kolem bradavického jezera. Pomalu přestávala cítit konečky prstů a tváře jí začínaly růžovět. Na chvíli se zastavila a zkřížila si ruce na prsou. Dívala se někam daleko, až za jezerní hladinu. Dokázala myslet jen na jednu jedinou věc. Přemýšlela o tom, kde by se asi mohl nacházet Albus Brumbál. Když už nemohla jít s ním, když zmizel Umbridgeové, chtěla ho alespoň navštívit. Potřebovala se ujistit, že je v pořádku. Trpce se ušklíbla. Nečekala, že se s Albusem od sebe odloučí tak brzy. Doufala jen, že se ředitel brzy vrátí. S ním se cítila v Bradavicích v bezpečí. Bez něho... Bez něho byla zoufalá. A i přes to, že ve škole bylo tolik lidí, nebyl v ní někdo, komu by bývalá bystrozorka věřila tolik jako Albusi Brumbálovi. Se zděšením si uvědomovala, že teď je na všechno sama. Nakonec si jen vyčerpaně povzdechla. Rozhodla se, že se vrátí zpátky do hradu a něčím se zahřeje.

„Slečno Peregrinová," ozval se za ní nepříjemný ženský hlas. Merline, dej mi sílu, ušklíbla se Alma a na chvíli přivřela oči, aby se uklidnila. Jenom to ne. Raní rozhovor s touhle ježibabou opravdu neměla zapotřebí.

„Ano, paní náměstkyně," řekla černovláska klidně a otočila se na ženu za ní. Musela se přemáhat, aby Umbridgeovou na místě nezaškrtila za to, jak vyhnala Brumbála.

„Mám na vás pár otázek ohledně zmizení Albuse Brumbála." Alma se zhluboka nadechla a poté vydechla. Vřelo to v ní jako v kotli. Nechtěla odpovídat na nějaké hloupé otázky. Nechtěla se vracet k večeru, kdy Brumbál zmizel.

„Nemám čas," syčela a oddělovala od sebe každé slovo. Probodla Umbridgeovou zlostným pohledem, obešla jí a vydala se k hradu. Prostě se rozhodla, že s ní nebude mluvit.

„Pokud nebudete spolupracovat, mohu vám dát výpověď, víte to?" ozvala se náměstkyně, která Almu doběhla a teď šla po jejím boku. „Už tu není Brumbál, aby vás chránil." Dodala Dolores a uhladila si růžovou pletenou šálu.

Černovláska se otočila a z očí jí šlehaly blesky. Jak vůbec může... Nakonec se jen ušklíbla a trhaně kývla hlavou. Nemohla riskovat, že jí Umbridgeová propustí a ona bude muset odejít z Bradavic. „Dobře," řekla neochotně. „Ptejte se, na co chcete."

 „Co jste dělala v době, kdy nás Brumbál omráčil?" zeptala se jí ta růžová ropucha a roztáhla své rty do širokého úsměvu.

 „Snažila jsem se neudusit," sykla Alma a doufala, že jí Umbridgeová nechá brzy na pokoji. Náměstkyně se na ni vyčítavě podívala a černovláska jen protočila očima.  „Jednoduše," hlesla bývalá bystrozorka a drtila v rukou černé rukavice, „měla jsem dost práce s tím, abych se schovala. Nic jsem neviděla a neslyšela," dodala nakonec a přidala do kroku.

 „Mluvila jste s ním ještě předtím než zmizel?" vyzvídala dál první náměstkyně ministra. Alma semkla rty do úzké linky. Rozhodla se myslet na něco příjemného, aby se alespoň trochu uklidnila. U Merlina. Nedokázala popsat slovy, jak moc Umbridgeovou nenáviděla.

 „Nemluvila," hlesla černovláska a probodla Umbridgeovou pohledem.  „A nemluvil ani s nikým jiným. Celou dobu jsem slyšela jen tříštění skla, křik a pak už bylo jen... Bylo jen ticho," řekla a podívala s na náměstkyni. Vypadalo to, že jí žena vedle ní uvěřila.

 „Mám už jen jednu otázku, slečno Peregrinová," řekla ta růžová ropucha medově.  „Povězte mi, nemáte náhodou ponětí kde by se mohl Brumbál skrývat?"

 Alma si musela promyslet, co odpoví. Nakonec se jen ušklíbla a radostně zdolala pár metrů, které jí dělily od vstupu do hradu.  „Nemám tušení," odpálkovala ji Peregrinová, „kdybych to věděla, už dávno bych byla s ním a ne tady." Umbridgeová se na ni udiveně podívala, ale ještě než stačila něco říct, Alma se otočila na podpatku a vydala se chladnou chodbou pryč. Možná tu přeci je někdo, kdo by jí dokázal poradit.