Šance na lepší život I

16. kapitola - Jizvy a rozbité věci

„Proč jste mě volal," zeptal se Severus Snape, když dorazil do ředitelny. Zrovna se chystal vařit nějaké lektvary, které mu chyběly v jeho sbírce, když ho ředitel zavolal. Nenáviděl, když ho takhle někdo vyrušoval.

„Chtěl bych si s tebou jen promluvit, chlapče," řekl ředitel klidně a vstal od svého masivního stolu.

„Už asi stokrát jsem vám říkal, ať mi tak neříkáte," zasyčel profesor, který litoval, že sem vůbec chodil. „O čem se mnou chcete mluvit. Nemám času nazbyt."

„Chtěl bych si promluvit o tobě a Almě," řekl ředitel a v jeho pomněnkově modrých očí zajiskřilo. Profesorovi to ihned došlo. Samozřejmě si ho sem zavolal, aby mu mohl vynadat kvůli onomu útěku z jeho večírku. Snape zatnul zuby. U Salazara, zavolal si ho jenom kvůli takovéhle hlouposti.

„Není o čem mluvit," zarazil ho profesor. „Budu muset jít," řekl a už se zvedal z křesla.

„Severusi, prosím," zvýšil hlas ředitel. Profesor si povzdechl a otočil se. 

„Půl hodiny, pane řediteli," hlesl a znovu se svezl do křesla. Začíná měknout, postěžoval si profesor v duchu.

„Museli jste s Almou počítat, že si vašeho útěku všimnu," začal ředitel a stále se usmíval.

„Zavolal jste mě sem, abyste do mě mohl zase rýpat," zasyčel profesor a probodával ředitele pohledem. 

„Ne chlapče, tohle vůbec nebyl můj záměr," začal se ředitel ospravedlňovat. „Chtěl jsem ti jen říct, že jsem se za vámi ihned vydal. Musíš pochopit, že jsem byl opravdu zmatený, jelikož jste spolu s Almou nikdy nevycházeli. Popravdě jsem se bál o zdraví vás obou. Nakonec jsem ale pochopil, že se nic neděje. Víš, chlapče, pochopil jsem to v ten moment, když jsem uslyšel Almin smích."

„Mohu se zeptat co je na smíchu té osoby tak magického, že vás tak ohromil," řekl profesor sarkasticky.

„Neslyšel jsem ji smát se už celé roky," pronesl starší z mužů smutným hlasem. „Naposledy snad v jejích sedmi letech."

„Proč mi tohle všechno říkáte," zeptal se Severus Snape a úspěšně se mu podařilo skrýt zmatenost v jeho hlase.

Ředitel chvíli váhal a černovlasý muž naproti němu netrpělivě ťukal prsty do stolu. „Alma potřebuje přátele," řekl ředitel opatrně a čekal na profesorovu reakci. Severus Snape se na ředitele jen nevěřícně díval a nedokázal pochopit jeho úmysly. „Už nejsem nejmladší a nevím, jak dlouho tady ještě budu. A upřímně mezi námi, mám o ni opravdu strach. Ty ji sice neznáš od dětství, ale já ano. Vždycky to bylo neuvěřitelně milé a usměvavé děvčátko plné života. Víš, mám pocit, že přede mnou tají něco vážného. Nevím co, ale pokaždé, když se pokusím se jí na to jen zeptat, chová se jako zvíře zahnané do kouta. Stále kolem sebe kope, odpovídá mi jednou sarkastickou poznámkou za druhou a i přes to, že to dokáže celkem dobře schovávat, vidím jak moc trpí."

„Třeba si to jen nalháváte," hlesl profesor a pohlédl na fénixe na zlatém bidýlku, který je zvědavě pozoroval. „Proč já," zeptal se lektvarista na otázku, která mu už dlouho ležela na jazyku.

„Máte toho společného víc než si myslíš," pronesl ředitel a zahleděl se profesorovi do očí, jakoby měl v úmyslu číst mu myšlenky.

„Myslím, že jsme tady skončili," řekl Severus Snape tvrdě a rozešel se ke dveřím. Už sahal po klice, když ho Brumbál zastavil.

„Nejspíš to souvisí s tragédií jejích rodičů,"pronesl hlasitě, aby ho černovlasý muž dobře slyšel. To profesora zaujalo. Zatím se toho o Peregrinové moc nedozvěděl a tohle možná byla jediná možnost jak to napravit.