Šance na lepší život I

43. kapitola - Godrikův důl

Alma LeFay Peregrinová se s tichým lup přemístila na rozlehlou louku, kterou tak dobře znala. Zhluboka se nadechla a rozhlédla se po rozlehlých pozemcích, které už několik století patřily rodu Benthamů. Sníh už byl dávno pryč, ale pozemky byly stále zamrzlé. Přemýšlela, kdy tu byla naposledy. Nejspíš před jedenácti lety. Nic se tu nezměnilo, ušklíbla se Alma trpce při pohledu na veliký dům. Její pohled spočinul na temném lese kousek od ní. Zamrazilo jí po celém těle. V hlavě se jí vybavilo nehybné tělo jejího otce. Zavřela oči a snažila se vytěsnit z hlavy nepříjemné vzpomínky. Křečovitě svírala příruční kufr, až jí klouby na prstech zbělely. Třesoucím se krokem se vydala k domu, kde strávila skoro celé své dětství a o kterém si myslela, že už ho nikdy neuvidí. Pod nohama jí křupala promrzlá tráva. Černovláska se zastavila až před mohutnými dveřmi se zlatým klepadlem. Nechtělo se jí klepat. Nechtěla totiž znovu vidět svého bratra. Jak si ale uvědomila, nic jiného jí nezbývalo. Bylo to jediné místo, kde se mohla skrýt a být v bezpečí. Vzala do ruky klepadlo a třikrát jím hlasitě bouchla na dveře. Nikdo jí neotvíral a tak zabouchala znovu. Byla nervózní. Čím déle tu bude postávat, tím je větší pravděpodobnost, že ji Voldemort najde. Hrála o čas a její bratr očividně spal. Přeci jen byla asi jedna hodina ráno. Najednou se rozrazily dveře a v nich se objevil její bratr, který si jí měřil povýšeným pohledem.

„To ti nestačí, že mi život znepříjemňuje to, že jsi má sestra? Teď mě musíš ještě budit," ušklíbl se Erdogan Bentham a propaloval jí nepěkným pohledem. Alma se musela přemáhat, aby mu na to něco neřekla. 

„Nerušila bych tě, ale potřebovala bych tu na chvíli zůstat," řekla a kývla směrem do domu. Modlila se, aby měl její bratr dobrou náladu, aby jí tu na pár týdnů nechal.

„Ty?" rozchechtal se hnědovlasý muž. „Zrovna tobě se mi opravdu pomáhat nechce."

„Erdogane je to důležité," prosila ho Alma. Nenáviděla se za to, že svému bratrovi takhle podlézá. „Potřebovala bych tady zůstat jen několik týdnů. Nemohu ti sice říci proč, ale je to opravdu..."

„Ne," řekl muž chladně a povýšenecky se díval na svou sestru. Alma se zarazila a nevěřícně mu pohled opětovala.

„Erdogane, ty to nechápeš," koktala Alma a ruce se jí začaly nekontrolovatelně třást. „Jsem v nebezpečí..."

„Když naši rodiče zemřeli, tys dostala peníze a já dům," pronesl Bentham a zle se na ni usmál. „Znamená to tedy, že tě sem vůbec nemusím pouštět."

„Prosím," hlesla Alma a upírala na něj zoufalý pohled. S jejím bratrem to ale nic neudělalo. „Udělám cokoli."

„Velice lákavá nabídka, sestřičko," zapředl hnědovlasý muž a Alma na chvíli pocítila záchvěv naděje. „Ale bohužel," dořekl, naposledy se na ní ušklíbl a zabouchl jí dveře před nosem. Almě se zkřivil obličej do bolestné grimasy. Zaťala ruce v pěst a začala bouchat do dveří.

„Erdogane, ty parchante," křičela na celé kolo a bouchala do dveří. „Otevři ty dveře, otevři je," a když už jí opustily všechny síly, sesunula se k zemi a posadila se na hnědý kufr. Byla zoufalá. Co bude dělat? Kam půjde? Do svého rodného domu nemohla, umístění řádu zapomněla a o tom, kde by se mohl nacházet Albus, také neměla ani tušení. Najednou jí něco napadlo. Bylo to riskantní, ale musela doufat alespoň v něco. Pevně sevřela kufr v ruce a už podruhé v ten den se přemístila. 

Mladá žena se objevila ve špinavé chodbičce malého čtyřpatrového domu někde uprostřed Londýna. Díky Merlinovi v ní nikdo nepostával, protože si uvědomovala, že mazání paměti by dnes už asi nezvládla. Cítila se neuvěřitelně unavená. Po tak velkém používání magie by byl unavený každý. Možná měl Snape pravdu, možná si měla alespoň na chvíli odpočinout. Z posledních sil se dopotácela do malého bytu, který si koupila asi před pěti lety. Už dlouho tady nebyla. Zabouchla za sebou dveře a sesunula se k zemi. Opřela se hlavou o futra dveří a dívala se po tmavé místnosti. Odložila hůlku vedle sebe a odněkud z kapsy svého zimního hábitu vytáhla malý stříbrný zapalovač. Po chvíli se už kousek před ní objevil naoranžovělý plamínek a alespoň trochu osvětlil místnost. Profesorka před sebou uviděla dřevěný pracovní stůl, malou postel a v další místnosti se rýsoval roh kuchyňské linky. Všechny tyto věci musely být jistě pokryty vrstvou prachu. Alma se v místnosti snažila najít alespoň něco, co by působilo trochu známě, trochu přátelsky. Ale nic takového nenašla. Neplánovala se sem vracet, ale musela přiznat, že teď jí prázdný byt přišel vhod. Doufala, že ji tu Voldemort nebude minimálně týden hledat. Jak nad tím tak uvažovala, Voldemort nejspíš ještě neví, že uprchla z Bradavic. Pocítila trochu naděje. Ano, do týdne si určitě najde nějaký hotel nebo něco podobného. A pak zase, znova a znova. Odteď byla na útěku. A v hlavě jí zůstávala jediná otázka. Jak dlouho bude muset utíkat?

Asi po patnácti minutách se rozhodla zvednout z chladné země. Doklopýtala ke kuchyňskému dřezu a nalila si do skleničky trochu vody, kterou ihned vypila. Pak se dostala až k pracovnímu stolu, který byl pokryt hromadami několik let starých papírů. Alma se v nich Merlin ví proč začala přehrabovat. Pár dopisů z ministerstva - ty rovnou roztrhala na kusy a odhodila je do koše, pozvánka od Rity Holoubkové ohledně rozhovoru do Denního věštce, několik stohů dokumentů, které jako bystrozorka nikdy neodevzdala. Asi po půl hodině před sebou měla už jen dva dopisy. Jeden byl od její bývalé ředitelky z Rumunské akademie. Na ten se raději ani nedívala a rovnou vzala do ruky druhý dopis. Srdce jí vynechalo pár úderů. Nádherně zakroucená písmena by poznala snad kdykoli. Netrpělivě roztrhla obálku a dala se do čtení úhledně napsaného dopisu.

Drahá Almo,                                                                                                                                                                     Mohlo mě napadnout, že s tím, jak často se ti povede dostat se do nějakého problému, nezůstaneš v Bradavicích dlouho. Ale neboj se, vůbec se na tebe nezlobím. Jen doufám, že jsi paní náměstkyni a jejímu doprovodu nezpůsobila velké obtíže. Každopádně jelikož už nejsi v Bradavicích, kam jsem ti nemohl poslat dopis, posílám ti ho teď. Určitě víš, že ať už jsi kdekoli, jsi v nebezpečí. Přijď za mnou Almo. Se mnou budeš v bezpečí. Jsem v Godrikově dole, v domě svých rodičů. Přijď co nejdříve.                                                                                                                                                                                  Albus Percival Wulfric Brian Brumbál

Profesorka myslela, že jí srdce pukne radostí. Konečně jí Albus napsal. Konečně ho uvidí. Vyskočila ze židle a do kabátu si zastrčila svou hůlku. Přemístí se. Naposledy se přemístí a pak si u Albuse odpočine. Vidina bezpečí byla tak blízko. Alma se pousmála a přemístila se. Byla ochotná podstoupit cokoli.

Běžela po dlážděné cestičce v Godrikově dole a bylo jí jedno, co si o ní pomyslí kolemjdoucí lidé. Dům Albusovi rodiny byl tak blízko. Konečně ho uvidí. Proběhla kolem dvojice dětí, které se na ni zmateně otočily. Už jí od domu dělilo jen pár kroků. Pomocí hůlky odemkla zapečetěné dveře a vklouzla dovnitř. Zvládla to. Voldemort jí nechytil a ona teď může zůstat s Albusem.

„Albusi, jsem tady," zavolala černovláska radostným hlasem. Pružným krokem se vydala hlouběji do domu. „Zahrajeme si spolu šachy? Cítím, že tě už konečně porazím," dořekla a došla až do kuchyně. Rozhlédla se kolem sebe a po chvíli se rozhodla, že si nalije trochu kávy. Najednou se zarazila. Kuchyně byla celá zaprášena, jakoby v ní nikdo už několik let nebyl. Také si uvědomila, že na dopisu od Albuse nebyla pečeť, která na dopisech od něj vždycky byla. Ještě než stihla spojit všechny tyto věci dohromady, vlastně ještě než se stihla pořádně nadechnout, do zad jí trefil paprsek omračovacího kouzla. Před očima se jí zatmělo a ona upadla k zemi.

Dnes kratší kapitola, ale jsem ráda, že jsem napsala alespoň něco😂. Budu ráda za každý hlas, sdílení a komentář. Vaše chosenwitch.