Šance na lepší život I

13. kapitola - Pod jezerní hladinou

Profesorka Peregrinová se probudila s lapáním po dechu a potem, stékajícím po její bělostné kůži. Zdála se jí další z řady příšerných nočních můr, kterými od jistého času trpěla. Chvíli seděla strnule v posteli a po chvíli se rozhodla, že se půjde umýt. Položila své nohy na chladnou podlahu, rychle přes sebe přehodila lehký župan a vydala se do své koupelny. Cestou se ještě podívala na vysoké kyvadlové hodiny, které ukazovaly, že jsou tři hodiny ráno. Když už byla na určeném místě, její pohled zavadil o malé zrcadlo. Alma v něm uviděla strhanou tvář profesorky obrany proti černé magii. Pod očima měla tmavé kruhy a uhlově černé vlasy jí rozcuchaně trčely na všechny strany. Žena znechuceně odvrátila zrak a sundala ze sebe sametový župan a následně i košili. Chvíli nechala napouštět vanu, dokud nebyla plná nafialovělých levandulových bublinek a nakonec do ní opatrně vlezla. Alma se opřela o roh vany a dívala se do zdi z bílých kachliček naproti sobě. Po nějaké době bublinky vyprchaly a zůstala jen smysly otupující levandulová vůně. Profesorka se zhluboka nadechla a se zavřenýma očima se svezla pod průzračnou vodní hladinu.

„Musí to být v lese," vztekal se hlas malého umíněného děvčátka.

„Víš, že nemůžeme do lesa, drahoušku," ozval se přátelský mužský hlas.

„Ale já chci. Každá holka z naší rodiny to tak měla. Proč nemůžu i já," dupala holčička.

„Běž do svého pokoje, ihned," zasyčel přísně hlas jediné ženy v místnosti.

Chvíli bylo ticho a profesorka Peregrinová se modlila, aby to už skončilo. A jakoby se její přání splnilo, všude bylo ticho.

„Ne, nedělej to," zakřičel bolestně ženský hlas. „Zabiješ nás, všechny nás zabiješ," dozníval za holčičkou, která běžela směrem k lesu, zlomený hlas.

 Alma LeFay Peregrinová vyletěla z vody jako střela. Objala si rukama kolena a zavřela oči. Bude potřebovat silnější lektvar na spaní. Najednou uslyšela vzdálené klepání. Nemotorně vylezla z vany, pomocí kouzla se osušila, přehodila přes sebe černý župan a rychle běžela otevřít neznámému narušiteli. Vlasy, které si nestihla splést do drdolu jí lechtaly v obličeji a ona se je marně snažila odsunout. Prudce trhla dveřmi od svého kabinetu na jejichž druhé straně stál obávaný profesor lektvarů. Ihned jak mu žena otevřela, Severus Snape jí sjel pátravým pohledem od hlavy až po konečky bosých nohou.

„Nečekala jsem, že mě někdo bude obtěžovat v tak brzkou hodinu," řekla Alma ledově a přitiskla si župan blíže k tělu. „Co chcete?"

„Jdeme k jezeru," oznámil jí profesor. „Doporučuji vám se tepleji obléknout. Po ránu je poměrně chladno."

„Jsou tři ráno, kolego. K jezeru s vámi rozhodně nejdu. Přeji vám příjemnou procházku," řekla sarkasticky a chtěla zabouchnout dveře. Profesor ale mezi ně obratně strčil botu a dveře otevřel. Profesorka ale neustoupila ani o krok a jen si zkřížila ruce na prsou v obranném gestu.

„Jelikož je dnes, díky Merlinovy, poslední den, kdy nám musím vymýšlet program já, rozhodl jsem se pro něco speciálního. Půjdeme sbírat přísady."

„Tohle jste udělal schválně že," dovtípila se profesorka a bledými prsty odhrnula jeden zbloudilý pramen havraních vlasů ze svého obličeje, „abych zjistila rozdíl mezi trháním a sbíráním. Přijdu tam za vámi, pokud vás to potěší. Převleču se a za čtvrt hodiny jsem tam."

                                                                                    *********

Profesor Snape pochodoval po louce u jezera jako voják a dohlížel na studenty prvních ročníků, kteří museli jednou za měsíc vstávat takto brzy, aby doplnili profesorovy zásoby. Byl na sebe velmi pyšný, že se mu povedlo jeho kolegyni vytáhnout z postele a cítil jistou škodolibou radost nad tím, jak ji dokázal podráždit.