Šance na lepší život I

25. kapitola - Noc ve výklenku

Profesorka Peregrinová měla oči pevně zavřené. V hlavě se jí odehrávala ona osudná hodina obrany proti černé magii. Když se postavila před bubáka, aby ho po celkem úspěšné hodině zahnala zpátky do skříně, stalo se něco co nečekala. Vzpomínala, jak si sebevědomě stoupla před skříň a čekala na jekot studentů, až se zjeví Voldemort, jak předpokládala. Bubák před ní se ale změnil na tvora vznášejícího se nad zemí a s děravou černou látkou, která mu propůjčovala děsivý vzhled. V ten moment Alma strnula a jen se dívala, jak k ní mozkomor natahuje strupovitou kostnatou ruku. V ten moment cítila, jak se jí podlomila kolena a pak už byla jen tma. Strašně ráda by si teď nalhávala, že nezná žádný důvod, proč se jí to stalo. Bohužel onen důvod znala až moc dobře. Znamenal totiž konec její bystrozorské kariéry a začátek děsivých nočních můr. Předpokládala, že právě teď leží na ošetřovně a její domněnka se jí za pár vteřin potvrdila.

„Nejspíš omdlela kvůli vyčerpání," uslyšela hlas madame Pomfreyové, „předevčírem si tu byla pro Bezesný spánek a ten by v kombinaci s tím, jak hodně profesorka pracuje a co v poslední době prožívá mohl mít za následek omdlévání."

„Jste si tím jistá," ozval se hlas ředitele.

„Ano, na sto procent," řekla Poppy. Alma se musela ušklíbnout. Kéž by ošetřovatelka věděla, jak moc se plete.

„Myslíte, že se to bude ještě opakovat," zeptal se profesor Kratiknot. Alma předpokládala, že právě on ji našel.

„Pokud profesorka přestane užívat Bezesný spánek, tak už by se to stát nemuselo."

„Nemusíte se bát, o to se osobně postarám," řekl ředitel. A jelikož se Alma nechtěla bavit ani s jedním z nich, rozhodla se mít oči zavřené do té doby, než všichni odešli. Madame Pomfreyová za ní ten den přišla jen dvakrát, aby ji zkontrolovala a to už byla Alma vzhůru. Vyslechla si od zdravotnice sáhodlouhé poučení o tom, že by měla se svým zdravím zacházet opatrněji. 

Profesorka už se po pár hodinách na ošetřovně začínala příšerně nudit. Také ji začínalo dohánět špatné svědomí a už to nedokázala na jednom místě vydržet. A tak čekala, dokud madame Pomfreyová neodešla, přehodila si přes oblečení saténový župan a co nejrychleji vyběhla z ošetřovny. Tak moc si přála, aby jen mohla mávnout hůlkou a na všechno zapomenout. Bylo by to jako lusknutí prsty nebo mrknutí. Rychlé a jednoduché. Bohužel nikdo takové kouzlo ještě nevymyslel a tak profesorce bylo čím dál tím hůř. Myšlenky kroužily v její hlavě sem a tam a ona se jich nemohla zbavit. Bylo to nemožné jako přivést mrtvé k životu. Nemožné. A když už to vypadalo, že ji myšlenky pohltí celou a nic z ní nezbude, uvědomila si, že už stojí před svým kabinetem. Třesoucí rukou otevřela dveře kabinetu, z malé skříňky vyndala dvě lahve s šampaňským a medovinou a vyběhla ze svého kabinetu. Procházela ztichlými chodbami a její bosé nohy ji začínaly nepříjemně studit. Zastavila se až u výklenku který navazoval na vitrážové okno s drakem. Sesunula se po studeném kameni dolů. Přitiskla si kolena k hrudi a nemotorně otevřela první lahev. Rychle se z ní napila a rozkašlala se. Almu Peregrinovou to ale nezastavilo. S tím jak alkoholu ubývalo se Alma začala cítit více netečná a ospalá. Už jí zbývalo jen pár loků šampaňského. Skepticky se na lahev podívala. Alma do sebe dostala ještě poslední doušek a lahev s lehkým cink položila na zem. Dívala se ven přes vitrážové okno na sněhobílé vločky a čekala, až usne a dostane se do říše snů. Kdyby ji tak viděla matka s otcem, pomyslela si. Ano, divili by se kam se to dostala. Cítila jak se jí zmocňuje chlad, který se dostával z pod okna do teplého hradu až k ní. Co když nastydne, probrala se najednou z alkoholového opojení. Opravdu jí byla docela zima a na malinkou chvíli zauvažovala nad tím, zda se nemá vrátit na ošetřovnu. Nakonec se jen smutně pousmála a dál pozorovala vločky. Ani nemohla popsat, jak moc litovala toho, co udělala. Hlava jí spadla na rameno a pak už se ozývalo jen nesrozumitelné mumlání ze spaní.