Šance na lepší život I

34. kapitola - Prasinky

Profesorka Peregrinová se po dlouhé době probudila s úsměvem na rtech. Byla neděle a ona se už těšila do Prasinek jako malé dítě. Poprvé po několika týdnech se jí nezdála žádná z příšerných nočních můr a díky tomu bylo její ráno hned lepší. Černovláska teď seděla ve své posteli a četla jednu z knih, kterou si vypůjčila v knihovně. Bylo poměrně brzy ráno, což znamenalo, že ještě nemohla jít na snídani. Když už bylo půl sedmé, rozhodla se vylézt z postele. Bosýma nohama došla k většímu oknu, ze kterého měla dobrý výhled na jezero. Celé bradavické pozemky byly pokryty vrstvou sněhu a na tabulkách ženina okna se začínala tvořit jinovatka. Když už se dostatečně pokochala zimní krajinou, odešla do koupelny, kde se upravila a své vlasy sepnul do drdolu. Oblékla si černé šaty nad kolena s trojúhelníkovým výstřihem a dlouhými rukávy. Na nohy si navlékla černé punčochy a obula si kotníčkové zimní boty s nižším podpatkem. Nakonec přes sebe přehodila dlouhý zimní plášť a na hlavu nasadila zimní čarodějnický klobouk s ptačím perem. Když už byla se svým vzhledem spokojená, vydala se svižným krokem na snídani. Chodbami už procházeli rozespalí studenti a profesorka Peregrinová se mezi nimi proplétala jako had. Když už byla ve Velké síni a uviděla profesora Snapea, vzpomněla si, že ho chtěla požádat o kontakt na jeho spolužáka, který se po škole stal terapeutem. Nevěděla, jestli je dobrý nápad jít za terapeutem, ale věděla, že ze svých nočních můr se sama nedostane. Došla až ke svému kolegovi, který byl na snídani vždy první ještě předtím, než se síň zaplnila desítkami studentů.

„Kolego," oslovila černovlasého muže, který právě popíjel z hrnku s kávou. Snape jen nadzvedl jedno obočí a čekal, co z jeho kolegyně vypadne. „Chci vám jen říct, že vás dnes v sedm přijdu navštívit."

„Jenom to ne," ušklíbl se profesor.

„Potřebuji se vás na něco zeptat," vysvětlovala černovláska trpělivě.

„Tak se mě zeptejte teď a nemusíte mě večer obtěžovat," řekl muž ledově. Bylo očividné, že se s ní nechce bavit, ale Alma to nehodlala vzdát. Za tu dobu, co tohoto nepříjemného lektvaristu znala, se naučila nebrat si jeho poznámky k srdci.

„Je to choulostivá záležitost," šeptla žena, protože se síň začala plnit studenty a profesory.

„Jste stejně dramatická jako náctiletá studentka," uchechtl se Snape a Peregrinová po něm šlehla zlobným pohledem. Nakonec se jen falešně usmála.

„Pět minut si jistě najdete," řekla jízlivě. „Hezký zbytek dne," ušklíbla se a odešla si sednout na své místo. Na talíř si nandala něco k jídlu a nalila si trochu zeleného čaje. Když už měla talíř skoro prázdný, židle vedle ní zavrzala.

„Dobré ráno, Almo," pozdravil ji vesele ředitel vedle ní. Alma se na něj pousmála.

„Tobě taky, Albusi," opětovala muži pozdrav.

„Mohl bych tě o něco požádat," zeptal se jí Brumbál a začal si vybírat, co si dá k jídlu.

„Hmm," zamumlala černovláska, která měla plnou pusu jídla.

„Zkontrolovala bys prosím, jestli jsou studenti všichni," řekl a vytáhl z kapsy hábitu pergamen se jmény studentů, kteří měli dnes jít do Prasinek. „Ještě mám nějaké zařizování a dnes jsme na to sami dva, takže..."

„Jistě," řekla Alma a usmála se na ředitele. „Já už tedy půjdu. Sejdeme se pak na nádvoří," zeptala se ho ještě. Brumbál jen přikývl. Profesora se tedy zvedla od stolu a svižným krokem i s pergamenem v ruce si to namířila na nádvoří, kde už se postupně začínali scházet studenti, kteří měli zájem jít do Prasinek. Když už byli všichni, profesorka Peregriová si je začala odškrtávat ze seznamu. Netrvalo dlouho a studenti byli všichni. Nakonec dorazil i ředitel.