Šance na lepší život I

40. kapitola - Nesmím říkat lži

Profesorka Peregrinová seděla na obědě ve Velké síni. Ale jakoby tam vůbec nebyla. Vidličkou dloubala do pečeného kuřete a nepřítomně se dívala někam na dveře síně. Na rtech měla malý přihlouplý úsměv. Už několik dnů se cítila velice dobře. Ani její noční můry ji tolik netrápily a mohla za to jediná věc. U srdce ji hřálo Snapeovo  gesto, kdy zaměstnal Malfoye při inspekci Umbridgeové a tím jí nejspíš zachránil kariéru a dost možná i život. Myslela, že se po tomto s lektvaristou alespoň přestanou hádat. Možná se to nezdálo, ale občas ji jejich hádky unavovaly. Zvláštní ale bylo, že se jí zdálo, že se jí Snape začal vyhýbat. Na jídla do Velké síně chodil jindy než bylo jeho zvykem, pokaždé, když šli stejnou chodbou rychle změnil směr a kdykoli, když za ním šla kvůli kázeňským přestupkům žáků z jeho koleje, tak nebyl ve svém kabinetu. Alma to nechápala. Vždyť ho ničím neurazila, nepohádala se s ním nebo něco podobného. Proč se jí tedy vyhýbal na každém kroku? Severuse Snapea nikdy nepochopí. Ušklíbla se a protočila očima. Ne, nebude se trápit někým, s kým běžně neprohodí ani slovo a když už, není to nic hezkého. Nakonec přerušila to svých myšlenek a nechala nedojedené jídlo na stole. Půjde do svého kabinetu, chvíli si odpočine, poté odučí tři odpolední hodiny, opraví všechny úkoly a eseje a v deset hodin večer půjde na dozor. Ano, přesně tohle udělá. Je to to nejlepší, co může udělat. Dopila pohár s dýňovým džusem a na stole nechala nedojedený oběd. Pořádně se zabalila do teplého zimního pláště a se zarputilým výrazem se vydala uličkou mezi stoly až ke vstupním dveřím. Pohledem propalovala studenty kolem sebe, jak měla ve zvyku. Všichni ihned uhnuli pohledem, aby se nemuseli dívat do ženiných očí. A Alma se blížila k člověku, který svým pohledem nikdy neuhnul. Vždy jí klidně hleděl do očí, ať už se dělo cokoli. Jak se blížila k místu, kde seděl Potter, přidala do kroku a propalovala černovlasého chlapce pohledem. Ten k ní ale hlavu nezvedl. Se zamyšleným výrazem se díval někam do prázdna a a křečovitě tiskl rukáv svého hábitu. A bývalá bystrozorka, které nikdy nic neuniklo, spatřila to, co chlapec tak pečlivě skrýval. Kus rány na hřbetě ruky, která vypadala až příliš čerstvě. A jelikož se žena orientovala i v magických předmětech, netrvalo jí dlouho přijít na to, co Potterovi tento šrám způsobilo. Vědomí, že by se ve škole nacházelo něco takového ji vyděsilo. Zastavila se přímo u skupiny nebelvírů a odkašlala si.

„Mohl byste jít se mnou, pane Pottere," řekla přísně, snad aby si myslel, že něco provedl a tak jí neodporoval.

Chlapec na to nic neřekl. Jen pomalu vstal od stolu a se sklopenou hlavou ji následoval. Celou cestu ho provázely, soucitné pohledy jeho přátel z koleje a škodolibé úsměvy zmijozelů. Oba dva celou cestu mlčeli. Alma proto, že si rovnala své myšlenky v hlavě a Harry proto, že byl zmatený a vlastně ani nevěděl, na co by se profesorky zeptal. Po schodech vystoupali do jejího kabinetu a Alma za nimi zavřela dveře.

„Sedněte si," řekla klidně profesorka a rukou mávla k jednomu z karmínových křesel před jejím stolem, který byl zavalen různými papíry. Harry váhal. Jediné co si brýlatý chlapec přál bylo, aby odsud mohl odejít a v klidu dojíst svou snídani. „To křeslo vám neublíží, pane Pottere," ušklíbla se bývalá bystrozorka a sama se posadila za svůj stůl. Harry Potter si uvědomil, že se mu bez svolení profesorky nepovede odsud odejít a tak se poraženecky sesunul do křesla. Alma vzhlédla od desky stolu a pozorovala Pottera zkoumavým pohledem. Nebelvírovi to vůbec nebylo příjemné.

„Já... Za pár minut mi začíná hodina přeměňování, paní profesorko a nechci přijít pozdě," vysypal ze sebe rychle.

„Myslím," odtušila profesorka Peregrinová ledově, „že to, co je na hřbetě vaší ruky je důležitější," dořekla a zabodla do něj uhrančivý pohled, pod kterým se Harry cítil, jakoby něco provedl.