Šance na lepší život I

17. kapitola - Fénixův řád

Profesorka Peregrinová se s trhnutím probudila z další noční můry. Někdo klepal na dveře od jejího kabinetu. Byla mírně dezorientovaná. Ani nevěděla kolik je hodin a tak se podívala na své kapesní hodinky. Bylo pět večer. Profesorka nechápala, kdo ji ruší. Byla jen jediná možnost jak to zjistit. Malátně vstala z křesla a z klína jí ihned spadlo pár esejí, které opravovala sedmým ročníkům. Zaklela a rychle je začala sbírat. Klepání bylo najednou naléhavější.

„Už jdu," zakřičela profesorka i když nevěděla, jestli ji neznámá osoba uslyší. Dosbírala papíry a rychle doběhla ke dveřím. „Děje se něco, Albusi," zeptala se, když otevřela dveře.

„Za deset minut začíná schůze řádu. Slíbila jsi mi, že mě půjdeš podpořit," řekl ředitel. V Almě to hrklo. Úplně na to zapomněla.

„Já něco takového slíbila," podivila se černovláska a ušklíbla se na muže před ní. Snažila se nenápadně zamaskovat fakt, že se jí tam vůbec nechce.

„Přijdeme pozdě," napomenul ji ředitel. „Musíme tam být včas."

„Dobře," povzdechla si profesorka. „Upravím se a za pět minut tu jsem." Alma si rychle převlékla pomačkané oblečení a vyměnila ho za dlouhé černé šaty se spoustou knoflíků a dlouhými nařasenými rukávy. Nakonec si jen rychle upravila vlasy do drdolu, přehodila přes sebe plášť a zamkla za sebou.

„Můžeme," zeptal se jí Albus a nabídl jí rámě. Profesorka se jen ušklíbla

„Co jiného mi zbývá," řekla Alma teatrálně a chytila se svého nadřízeného. Ihned z něj ucítila vůni jeho oblíbených citronových sladkostí. Trochu se pousmála. Přivřela oči a nechávala se konejšit příjemnou vůní. Nejednou ucítila tah někde v oblasti břicha. Přistáli na malém náměstíčku, které vypadalo neuvěřitelně zašle. Profesorka pomalu otevřela oči a rozhlížela se kolem. Ještě nikdy tady nebyla a absolutně nevěděla, co se bude dít.

„Drahá," ozval se ředitel a podíval se na svou podřízenou.

„Hmm," zamručela profesorka,  která si upravovala šaty.

„Chtěl jsem si s tebou promluvit o tom, co jsi včera viděla."

„Neboj se, neběžela jsem na ministerstvo," ušklíbla se profesorka. Trochu se jí jeho chování dotklo.

„Takhle jsem to nemyslel. Každopádně myslím, že se vše dozvíš dnes na schůzi. Chci tě jenom varovat, Almo," pronesl Brumbál trochu zdráhavě, „že by někomu mohlo vadit, že tam jsi."

„Proč by jim to mělo vadit," sykla profesorka.

„Nejsi jeho členkou. Mohli by si myslet, že vyneseš něco ven." Profesorka Peregrinová se jen uchechtla.

„Jejich názor mě nezajímá. Pokud se mnou budou mít nějaký problém, vyřeším si to. Můžeme jít," řekla netrpělivě a šlehla po řediteli pohledem.

„Jsi si opravdu jistá, že tam chceš jít," zeptal se jí starostlivě.

„Vždyť ani nemám na výběr," řekla Alma trpce. „Už bychom měli jít, říkal jsi, že nemůžeme přijít pozdě." Albus jen kývl a vydal se kupředu. Profesorka ho slepě následovala a neměla tušení, co se bude dít. Ředitel došel až k řadě domů. Párkrát mávl hůlkou a domy se začali roztahovat. Profesorka s úžasem sledovala, jak se mezi dvěma domy objevil další, který vypadal neuvěřitelně staře a vznešeně. Alma na nic nečekala a po boku ředitele došla k masivním dveřím. Brumbál zaklepal a oba čekali, až jim někdo otevře. Z domu byl slyšet šum a hluk. Najednou se dveře otevřely a v nich stál Sirius Black. Alma zbystřila a připravovala se vytáhnout hůlku. Nakonec si to ale rozmyslela.