Šance na lepší život I

32. kapitola - Rány a nesplněná přání

Profesorka Peregrinová se přemístila před Bradavice. Ihned se však musela schovat za blízký strom, protože kolem ní prošel hlouček havraspárských studentů. Ve svém černém oblečení se jí lehce podařilo splynout se stínem, který strom vrhal. Žena nechtěla aby ji viděli. Alespoň ne do té doby, dokud vše nevysvětlí Brumbálovi. Bála se, co jí na to ředitel řekne. I přes to, že dělala jakoby nic, v hlavě jí stále zněly útržky jejich posledního rozhovoru, kdy ji muž nazval vrahem. A nejvíc ji na tom mrzelo to, že měl pravdu. Rychle se podívala na hodinky, které jí zachránily život. Bylo pár minut po obědě. Díky Merlinovi, za chvíli začne odpolední vyučování a ona se bude moci v klidu pohybovat po chodbách. Zatím se rozhodla pro velmi jednoduché řešení. Udělala složité gesto rukama a proměnila se do své sokolí podoby. Párkrát zamávala křídly a vznesla se do vzduchu. Rozletěla se směrem k nebelvírské věži. Vítr jí cuchal peří a profesorka si to plně užívala. Opatrně dosedla na korouhev věže a bystrýma očima sledovala dění kolem sebe. Seděla tak klidně, že mohla připomínat kamennou sochu. Po nějaké době to vypadalo, že všichni studenti už jsou na hodinách a tak mohla Alma klidně sletět dolů. Přeměnila se do své lidské podoby a pomalu se vydala tichými chodbami. Tak moc se soustředila na to, co řekne řediteli, že skoro neslyšela tiché sýpání, které se ozývalo za rohem chodby, kterou profesorka právě šla. Žena zpozorněla a sáhla si do kapsy pro hůlku. Ihned si ale uvědomila, že její hůlku má Snape, který je Merlin ví kde. Zhluboka se nadechla a s tou trochou nebelvírské odvahy, kterou měla se potichu vydala ke konci chodby. Nejspíš to bude jen nějaký student, pomyslela si. Není tu nic, čeho by se musela bát. Je jen paranoidní, ušklíbal se nad svou hloupostí. Nasadila přísný pohled a vešla za roh chodby.

Profesorka vyděšeně zalapala po dechu a se strachem v očích se dívala před sebe. Musela se opřít o kamennou zeď, jinak by se asi složila.

„Kolego," špitla a zadívala se do onyxově černých očí mistra lektvarů. Profesor Snape byl shrbený a křečovitě se přidržoval jednoho sloupu. Druhou rukou si zakrýval hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho a tvořila mu na jeho černém hábitu tmavé skvrny. Za profesorem se táhla cestička z kapek krve. Muž byl bledý jako stěna a na tváři měl bolestnou grimasu. Na čele se mu perlil pot a bylo vidět, jak moc se snaží, aby nekřičel bolestí. Přerývavě dýchal a Alma se bála, že muž za chvíli omdlí.

„Peregrinová... jděte," dokázal ze sebe dostat profesor chraplavým hlasem. Alma jeho rozkazy ignorovala a došla k němu blíž. Koprně si klekla na kolena, aby mu viděla do očí.

„Co se vám to u Merlina stalo," řekla naléhavě a pokusila se muže dotknout. Ten ale z posledních sil její ruku odstrčil a zlobně se na ni podíval.

„Nesahejte na mě," zavrčel a pomalým krokem se vydal kupředu. Černovláska ihned vyskočila na nohy a šla po jeho levici.

„Nechovejte se jako malé dítě, Snape," zakroutila žena rozzlobeně hlavou a propichovala profesora vyčítavými pohledy.

„Buďte zticha," sykl na ni lektvarista a snažil se zrychlit krok, ale moc mu to nevycházelo. „Tohle je jen a jen vaše vina, tak se laskavě nestarejte."

„Co prosím," nadzvedla Alma jedno obočí.

„Poté, co jste velice hrdinně zachránila ty ženy," mluvil Snape pomalu a ironie z jeho slov přímo odkapávala., „dostal Temný pán záchvat vzteku. Pokud vás to tedy tak zajímá, dva smrtijedy zabil a ostatní mučil. Tohle jste chtěla vědět," zeptal se Snape a pokusil se o úšklebek, který ale vystřídalo bolestné syknutí.

„A podle vás jsem měla dělat co," řekla Alma a snažila se, aby nezněla tak dotčeně. „Měla jsem Voldemorta nechat, ať si v klidu zabije všech dvanáct ymbryn a pak zotročí kouzelnický svět," zvyšovala Alma hlas.