Šance na lepší život I

10. kapitola - Pokrevní pouto

Bylo sobotní deštivé ráno a profesorka Peregrinová chvátala na snídani. Byla zahalená do černého cestovního pláště a na hlavě měla nasazený čarodějnický klobouk. V jedné ruce si nesla černou koženou aktovku plnou různých magických předmětů. Měla v ní lotroskop, dalekohledy a jiné věci, které by jí mohli pomoci v případě nouze nebo při chytání smrtijedů. Podpatky jejích černých lodiček klapaly v pravidelných intervalech o zem a studenti jí uhýbali z cesty. Cestou do síně ještě stačila vytáhnout své zlaté kapesní hodinky a podívat se na čas. Alastor Moody měl přijet v deset a ona tak měla přibližně dvě hodiny času jen a jen pro sebe. Prvně se hodlala najíst a nic jí v tom nemohlo zabráni. Vešla do síně, která byla plná klábosejících studentů, kteří měli před vyučováním ještě trochu času. Profesorka si sedla ke stolu a připravovala se si nalít trochu čaje, když jí vyrušil hluboký hlas profesora lektvarů.

„Odjíždíte, kolegyně? Nevěděl jsem, že jste podala výpověď," pronesl profesor sarkasticky.

„Víte co nechápu, kolego," ozvala se Alma a mužových poznámek si nevšímala, „že občas se dá vaše nálada nazvat snesitelnou a jindy se chováte, jakoby vám vybouchl kotlík přímo do obličeje."

„Chtěl jsem vás varovat," pronesl profesor naoko lítostivě. „Místo učitele obrany proti černé magii je prokleté. Na konci roku budete ráda, když odejdete po svých."

„Vy to nevíte, kolego," řekla profesorka a ušklíbla se na Snapea. „Já se kleteb nebojím. Já je ničím."

Dál už se mu žena nevěnovala. Vypila si v klidu svůj čaj a pak se rozhodla, že je ten správný čas vydat se za Albusem Brumbálem. Sebrala si svých pár věcí a za pár minut už stála před dveřmi ředitelny. Rázně zaklepala, počkala na vyzvání a poté vstoupila dovnitř. Profesor Brumbál seděl za svým stole a jeho pomněnkově modré oči za půlměsíčkovými brýlemi vesele jiskřily.

„Ach, drahá, konečně jsi dorazila," řekl ředitel šťastně a ihned jeho podřízenou usazoval do křesla a nabízel jí šálek kávy. Profesorka ji s vděkem přijala a při příjemném praskání ohně v krbu začala pomalu usrkávat tekutinu v hrnku.

„Alastor se sem dostane letaxem," zeptala se žena ředitele.

„Ano, říkal, že to bude asi nejlepší pro vás oba. Vlastně by mě zajímalo, jak se vůbec těšíš, až budeš zase na pár dní bystrozorkou."

„Netěším," pronesla profesorka tiše a pohrávala si se stříbrnou lžičkou v hrnku.

„Vždyť tě ta práce bavila. O ničem jiném jsi po té události nemluvila."

Profesorka se zahleděla na zbytek nahnědlé tekutiny v hrníčku. Cítila, že se jí zvýšil tep. Srdce jí tlouklo jako o závod. Zdálo se jí, že se v tekutině mihl zelený záblesk. Nejspíš to byl ale jen přelud z nedostatku spánku.

„Ne všechno je takové, jaké se to na první pohled zdá."

Brumbál si nejspíš všiml, že profesorka nemá zájem se na toto téma bavit a proto jej ihned změnil. „A co Erdogan, Almo. Potkali jste se dnes?"

„Víš, Albusi, máš neuvěřitelný talent na to, vybírat si k rozhovoru nepříjemná témata," napjala se profesorka a zabodla do ředitele ostrý pohled.

„Promiň mi to," omluvil se jí ředitel, „jen jsem myslel, že když za tebou přijel..."

„Nevím, proč můj bratr přijel, ale rozhodně to není proto, že by mě chtěl vidět," pronesla žena trpce a možná až moc hlasitě položila hrnek na stůl. „Neměl by tu už Alasor dávno být," zeptala se černovlasá žena podrážděně a nervózně ťukala dlouhými černými nehty po stole. Jakoby to profesorka přivolala, v krbu se objevily zelené plameny a z nich vyšel Alastor Moody. Naposledy ho viděla o prázdninách, když podávala výpověď. Bystrozor se svým kulhavým krokem přesunul k druhému křeslu, kde se usadil.