Šance na lepší život I

36. kapitola - Tkalcovská ulice

Dvojice bradavických profesorů se přemístila pryč ze školních pozemků. Když už Alma stála nohama pevně na zemi, odhodlala se místo, kde se ocitla, trochu prozkoumat. Všude kolem ní se snášela mrazivá mlha, které se jaksi povedlo dostat pod profesorčin hábit, takže se teď černovláska třásla zimou. Kousek od ní se mezi břehy zasypanými odpadky kroutila špinavá řeka. Také uviděla vysoký komín, který se zlověstně tyčil k temnému nebi a patřil k schátralé továrně. Nebyl tu slyšet žádný zvuk, až na šepot černé vody. Opravdu nehostinné místo, pomyslela si Alma, která raději nemluvila. Pokaždé, když se nadechla chladného vzduchu cítila, jako by jí zamrzaly plíce. A tak se mlčky vydala za profesorem Snapem, kterému okolní zima nejspíš nevadila a rychlým krokem směřoval kupředu.

„Jak se to tu jmenuje?" rozhodla se promluvit profesorka, když zabočili do jedné uličky.

„Cokeworth," odpověděl muž po její pravici stručně a opět zahnul doleva.

„Žije tu vůbec někdo?" zeptala se Alma a dívala se na staře vypadající řadové domky a okna, z nichž nebylo ani jedno rozsvícené.

„Jistě," pronesl profesor a přidal do kroku. Alma se musela v dlouhém plášti dost snažit, aby mu stačila. Pak už oba mlčeli. Černovláska měla pocit, že za chvíli umrzne a při pohledu na šedý kouř z komínů jí byla ještě větší zima.

„Tkalcovská ulice," řekl Severus Snape a Alma pochopila, že se jedná o konec jejich cesty. Dvojice se vydala po dlážděné cestě, která oddělovala dvě řady domků, na jejichž dvorcích visely na šňůře kusy prádla. Domy vypadaly velice staře a na některých z nich se už odlupovala omítka. Jakoby jejich majitelé byli příliš unavení na to, aby to spravili. Bývalá bystrozorka si přála, aby tato strastiplná cesta už skončila. Její přání se skoro okamžitě vyplnilo, když profesor zahnul k poslednímu domu na konci ulice. Oba prošli dřevěnými dveřmi v cihlové zídce, která poskytovala obyvatelům domu alespoň nějaké soukromí a vešli na malý dvorek. Lektvarista jednoduchým kouzlem otevřel dveře domu a oba profesoři vešli dovnitř. Pokud si Alma myslela, že v domě bude větší teplo, tak se mýlila. Dům byl stejně chladný a nehostinný jako jeho majitel. Alma následovala profesora do menší místnosti. Ihned jak uviděla krb, zapomněla na slušné vychování, vrhla se k němu a pokoušela se ho zapálit.

„Pomůžete mi, nebo tu mám umrznout," pronesla k Snapeovi roztřeseně  a vytahovala ze svého hábitu hůlku.

„Mě to takhle vyhovuje," řekl profesor a posadil se do jednoho z křesel vedle krbu.

Alma si jen posměšně odfrkla. „To sotva. Myslela jsem, že jste mě sem vzal proto, abyste mi pomohl a ne abyste mě tu zabil," pokračovala Alma. Snape na to nic neodpověděl. Černovláska se radostně zvedla od krbu, ve kterém teď plápolal příjemný oheň. Natáhla k němu ruce a snažila se zkřehlé prsty trochu zahřát. Mezitím, co se jejím tělem postupně rozlévalo teplo, se rozhodla porozhlédnout kolem. Celý pokoj byl v dezolátním stavu. Dobrá, asi to nebylo tak hrozné, ale profesor by se o svůj majetek mohl lépe starat. Například křeslo, ve kterém muž seděl, mělo špinavé a rozedřené čalounění a na lampě vedle byla pěkně tlustá vrstva prachu. Kuchyně, která byla v místnosti vedle na tom nebyla o moc lépe. Madla u šuplíků byla buď křivá a nebo úplně chyběla. Jediná věc, která profesorku fascinovala, byly stovky knih všude kolem ní. Většina z nich byla přehledně vyskládána na policích, ale ty, na které nezbylo místo, byly u zdí na zemi nebo na různých stolcích, kde na sobě balancovaly jedna na druhé. Peregrinová opustila prostor krbu a začala číst názvy některých knih.

„Přečetl jste je všechny?" zeptala se ho a v jejím hlase byl znát obdiv.

„Většinu," konstatoval profesor suše a nelibě pozoroval ženu, která chodila po místnosti a četla názvy jeho knih. Alma si po chvíli uvědomila, že to co dělá je docela nevhodné a tak si sedla do druhého křesla v místnosti.