Šance na lepší život I

27. kapitola - Mistrovský plán

Profesor Snape seděl celou noc v křesle, díval se do plamenů a přemýšlel o tom, co ho čeká. U Salazara, opravdu už klesl tak hluboko, že svůj život svěřil do rukou ženské, o které neví skoro nic a už od září mu znepříjemňuje život. Nesmí také zapomenout na to, že mu vzala místo učitele obrany proti černé magii, po kterém toužil už několik let. Život dvojitého agenta nebyl lehký, ale profesor si ani jednou nestěžoval. Nejspíš by si to nikdy nepřipustil, ale bral to jako určitý trest za činy, které spáchal. Co jiného mu zbývalo. Všechno tohle kvůli jediné ženě. Lily Evansové - později Potterové. A cítil neuvěřitelnou hořkost nad tím, že i přes to, co všechno byl ochotný pro záchranu jediné ženy, kterou kdy miloval přetrpět, nic neskončilo podle jeho představ. Ona byla mrtvá a on sám. Nikdy nepřišel na to, co si od toho tenkrát sliboval. Třeba čekal, že mu Lily odpustí, až se dozví, že to on přemlouval Brumbála, aby ji ochránil. Třeba by se znovu spřátelili. Vlastně mohl vědět, že se to nepovede, jelikož nic v jeho životě nikdy nešlo podle plánu. Připadalo mu to jako nějaká zvrácená hra. Hra, kterou musel profesor dohrát do konce, ať to stojí cokoli. Když viděl, že sluneční paprsky už prostupují jezerní hladinou, rozhodl se jít nasnídat. Procházel chladnými chodbami hradu, ve kterém bylo v lednu skoro nemožné přežít. Profesorovi Snapeovi to ale moc nevadilo. Ve sklepení bylo chladno celoročně a on už si na to za ty roky, co tu žil, zvykl. Na snídani si sedl na své obvyklé místo a nalil si černou kávu. Na jídlo chuť neměl a tak pomalu usrkával hořkou tekutinu a doufal, že ho alespoň trochu probudí. Každou minutu se ale díval na místo po ředitelově levici, které bylo prázdné. Peregrinová tu nebyla a on přemýšlel, kde je.  Modlil se, aby z toho nevycouvala. Věděl, co by ho čekalo, kdyby Voldemortovi oznámil, že Peregrinovou nepřivedl. Začínal být trochu nervózní. Rychle dopil kávu a svým typickým svižným krokem pospíchal ke svému kabinetu. Posadil se ke svému stolu a až po chvíli si všiml malého kousku pergamenu, který na něm ležel. Vzal ho mezi prsty a pustil se do čtení stručného vzkazu.

Uvidíme se v šest večer v skleníku číslo tři. S pozdravem Alma LeFay Peregrinová.

Snape se nevědomky pousmál. Nevzdala to.

Severus seděl na své židli v učebně lektvarů a děsivými pohledy propaloval skoro všechny žáky druhého ročníku, kteří se pokoušeli uvařit Zvětšovací lektvar. Profesor s úšklebkem pozoroval, jak jeden kotlík začíná nebezpečně bublat. Ihned dokázal zjistit, kde je problém. Lektvar se měl vařit pouze pět minut. Lektvarista ale věděl, že dvojice z Mrzimoru ho nechala vařit šest minut. Zrovna plánoval, že je počastuje nějakou urážlivou poznámkou, když se ozvalo netrpělivé klepání. Profesor ani nestihl neznámou osobu vyzvat, aby šla dovnitř, když se dveře otevřely a v nich se objevila hlava bradavického ředitele. Severus v jeho tváři ihned zaregistroval neklid. Nechápal, co zrovna jeho mohlo znepokojit. 

„Mohl bych si s vámi na chvíli promluvit, pane profesore," zeptal se ředitel a hlas se mu mírně třásl. Severus nadzvedl obočí. Stačilo mu, že ho ten bláznivý stařec obtěžuje v jeho volném čase. Nakonec si jen povzdechl. Rychlým krokem prošel kolem lavic, oběma Mrzimorům uhasil oheň pod kotlíkem a zastavil se těsně před dveřmi.

„Bude tu ticho, nebo nechám celou třídu po škole," zasyčel na vyděšené druháky a zabouchl za sebou dveře.

„Neviděl jsi dnes Almu," zeptal se ho ředitel okamžitě. Severus nechápal, proč se ho na to ředitel ptá.

„S tou osobou se nestýkám," zavrčel na něj lektvarista a zkřížil si ruce na prsou. „Proč," zeptal se bez zájmu.

„Nechci dělat unáhlené závěry, ale vypadá to, že se ztratila," řekl Brumbál zoufale. „Opravdu ti něco neříkala nebo něco takového."