Šance na lepší život I

26. kapitola - Polibek

 „Musela bys být opravdu zlá, abys byla ochotná udělat něco takového, jenom kvůli tomu, abys dostala něco, co chceš."

Profesorka Peregrinová seděla ve zmuchlané košili a sukni na tvrdé posteli na ošetřovně a dívala se do zelené clony, která ji oddělovala od zbytku místnosti. Čekala, až za ní přijde madame Pomfreyová a konečně ji propustí. Po její včerejší eskapádě s alkoholem jí nebylo úplně dobře a vědomí, že o tom všem ví Snape jí na náladě rozhodně nepřidalo. Další věc, ze které se jí zvedal žaludek, byla její nejnovější noční můra. Mozkomor, který si sundavá kápi aby jí mohl dát polibek. Tohle všechno musí skončit, říkala si Alma. Za pár minut už u ní byla madame Pomfreyová, která ženu krátce prohlédla a poslala ji pryč. Černovláska byla opravdu ráda, že mohla z toho nepohodlného místa odejít. První hodinu měla díky Merlinovi volno a tak se rozhodla dojít si ke skřítkům pro heřmánkový čaj, který jak doufala, by jí měl pomoci od bolesti hlavy. Naštěstí bylo brzy ráno a studenti ještě vyspávali. Taky chtěla dojít do knihovny, aby si vypůjčila jednu knihu o černé magii ze zakázaného oddělení. Nejprve ale musí do svého kabinetu, aby si vzala svou koženou aktovku a naházela do ní všechny pergameny, opravené testy a učebnice. Profesorka vlastně byla ochotná dělat cokoli, jen aby nemusela myslet na to, co ji večer čeká. Bylo to nevyhnutelné a to profesorku děsilo. Bude muset říct pravdu. Stačí, když to bude vědět Albus. A Alma věděla, že to ředitel pochopí. Musel to pochopit. Najednou profesorka ucítila tvrdý náraz a uslyšela hluk věcí padajících na podlahu.

„Omlouvám se paní profesorko," řekla Alma, když si uvědomila, že narazila do své bývalé kolejní ředitelky. „Neviděla jsem vás." Měla by si se uklidnit, nadávala si černovláska v duchu. Takhle brzy přijde i o svou pověst, která už teď byla mírně chatrná.

„Nic se nestalo," řekla starší z obou žen a začala ze země sbírat popadané učebnice. Černovláska na nic nečekala a i ona jí začala pomáhat. „Jste v pořádku," zeptala se jí profesorka McGonagallová. „Celá se třesete."

„Je leden, paní profesorko," řekla bývalá bystrozorka hruběji než chtěla. „Navíc, právě jdu z ošetřovny," dodala mírněji.

„A je vám už lépe," zeptala se jí profesorka přeměňování a obě se zvedly z podřepu. Profesorka obrany si rychle oprášila sukni.

„Jsem v pořádku," zalhala Alma. „Vlastně mi nikdy nebylo lépe," řekla a křečovitě sevřela ruce v pěst. „Už musím jít, paní profesorko. Mám hodně věcí na práci." Černovláska rychle obešla profesorku a za pár minut už byla ve svém kabinetě. Rychle popadla aktovku a všechny ostatní věci a po krátkém rozmýšlení se vydala do knihovny. Madame Pinceová jí velmi neochotně předala klíčky. Profesorka Peregrinová jí za to byla ale vděčná. Opravdu nepotřebovala poslouchat její neustálé rady a poučky o tom, co má a nemá dělat. Zůstala stát až před mříží. Lehce po ní přejela nehty. Byla tu jen jednou. Při té vzpomínce se musela ušklíbnout. Tenkrát jí to připadalo děsivé, ale teď to bylo spíše vtipné. V prvním ročníku si chtěla vypůjčit jednu knihu. Nejspíš se jmenovala Vyhlazení tvorové kouzelnického světa. Alma už ve svých jedenácti letech věděla, že je tam něco o ymbrynách. A tak se večer vloupala do zakázaného oddělení. Knihu sice našla, ale když se chtěla vrátit, zjistila, že to nejde. Dveře se zasekly. Profesorka tenkrát použila snad každé kouzlo, které znala, ale dveře se neotevřely. A tak přespala v zakázaném oddělení, kde ji ráno nalezla madame Pinceová, která ji pak dovedla do ředitelny a ona byla rok po škole. Alma otevřela dveře a pustila se do hledání svazku. Po pár minutách ho našla. Knihu s názvem Magie nejčernější. Profesorka za sebou rychle zavřela a došla až ke stolu knihovnice, kde knihu položila. Najednou za sebou ucítila vůni různých lektvarů, které se spojili v jednu typickou vůni, kterou měla jen jedna osoba.