Šance na lepší život I

Epilog

Profesorka Alma LeFay Peregrinová seděla v pohodlném křesle ve svém kabinetu a pozorovala kosa, který se usadil na jedné z říms u okna jejího kabinetu. Kolem ní se povalovaly hromady kufrů. Některé z nich byly naplněné k prasknutí a jiné poloprázdné. Černovlasá žena se smutně zadívala na kosa, který se na ni zvědavě díval tmavýma přátelskýma očima. Bylo to příliš troufalé, když si myslela, že v Bradavicích bude v bezpečí? Chtěla příliš, když si přála být alespoň na moment šťastná? Byla naivní, pomyslela si trpce. Jak si vůbec mohla myslet, že jí život po tolika ránách, které jí uštědřil, na chvíli ušetří. Musela uvažovat nad tím, proč zrovna ona má takovou smůlu. Proč se ty nejhorší věci dějí zrovna jí. Cítila se ukřivděně. Nejspíš už od narození byla předurčena k tomu, aby celý svůj život trpěla. Po tváři jí začala stékat jedna osamělá slza. Alma se ji ani nepokusila setřít. Vždyť na tom už nezáleželo. Celý svůj život čekala na zázrak nebo alespoň na někoho, kdo by ji dokázal zachránit. A v jednu chvíli si opravdu myslela, že se to stane. Alma se ale mýlila. Pohledem zavadila o hůlku na kraji stolu. Magie. Všechna magie a síla se z jejího těla vytratila. A ona nevěřila, že ji zase získá. I když ji Albus přesvědčoval, že to Nicolas Flamel dokáže. Alma tomu ale nedokázala uvěřit. Znala ty příběhy od své matky - příběhy o lidech, kteří přišli o magii. Ani jeden z nich ji nikdy nezískal zpět. Mladá žena nechápala, proč by zrovna ona měla být výjimkou. Ale na vybranou stejně neměla. Ostatně jako celý svůj nepodařený život. A když před týdnem zjistila, že Umbridgeová je pryč a Voldemort se tak nějak ukázal na ministerstvu, věděla, že bude muset odejít z Bradavic a nejspíše i z Anglie. Teď si balila kufry do Paříže a měla se setkat s mužem, kterého v životě neviděla. Připadala si jako hadrová panenka, kterou si každý pohazoval ze strany na stranu. A i když to bylo strašné, věděla, že kdyby tenkrát zemřela, většina jejích problémů by s vyřešila. Vrabec za oknem začal vesele poskakovat před jejím oknem, jako by se jí snad snažil rozveselit. Profesorka se zamračila. Na něco takového neměla náladu. Rychle ze stolu vzala tenkou knihu, kterou ještě nestihla sbalit do kufru a hodila ji směrem k oknu. Ozvala se rána a vrabec vylekaně odletěl. Po tvářích jí začaly stékat nové slzy a ona je nedokázala zastavit. Cítila se zraněně a podvedeně. To si po smrti svých rodičů, sporech se svým bratrem, po všech svých přešlapech, mučení ze strany smrtijedů a pobytu v Azkabanu opravdu nezaslouží něco hezkého? Najednou se ozvalo nesmělé klepání na dveře. Žena se vymrštila z křesla a otočila se zády ke dveřím, aby příchozí neviděl její zarudlé oči. Rychle si setřela poslední slzy a odkašlala si.

„Dále," pronesla pevně a doufala, že se jí netřese hlas.

Harry Potter stál už nějakou dobu před kabinetem profesorky Peregrinové a přemýšlel, jestli má vůbec zaklepat. Vlastně ani nevěděl, proč tady je. Co když tu jeho profesorka ani není. Ale pokusit se jí hledat bylo lepší, než ležet ve své posteli a přemýšlet o Siriusovi. V hrdle se mu vytvořil obrovský knedlík a oči ho začaly pálit. Jeho kmotr mu neuvěřitelně chyběl. Najednou se z kabinetu ozvala tupá rána a Harry polekaně nadskočil. Teď to bylo jasné. Peregrinová tam opravdu byla. Ani nevěděl, proč jde zrovna za ženou, která ho nemá ráda. Opatrně zaklepal na dveře. Chvíli se nic nedělo, ale nakonec se ozval profesorčin hlas. Harry vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Jeho profesorka k němu byla otočená zády a očividně si ani nevšimla, že tam s ní někdo je.

„Paní profesorko...," hlesl chlapec a pocítil přicházející obavy. Byl sám s ženou, která strávila dva měsíce na místě, kde se většina kouzelníků zbláznila. Na místě, kde byl dvanáct let i Sirius. Harry hlasitě polkl.

„Pane Pottere," pronesla tiše černovlasá žena a otevřela kufr, který ležel na stole před ní. Do tváře jí stále neviděl. „Co si přejete?" pronesla trpce.