Šance na lepší život I

35. kapitola - Fideliovo zaklínadlo

Profesorka Peregrinová pospíchala rychlým krokem do ředitelny a doprovázel ji její tipický klapot podpatků. Už od rána cítila mírnou nervozitu. Bála se, že nedokáže správně provést Fideliovo zaklínadlo. U Merlina, řekla si v duchu, dnešní den bude peklo. Další věc, která jí na náladě nepřidala, byl její čtyřdenní výlet do domu profesora Snapea. Nechtěla si ani představovat, jak a kde její kolega bydlí. Ne, musí uklidnit své emoce, přikazovala si v duchu. Věděla totiž, že pokud bude rozklepaná jako student před prvními zkouškami, Fideliovo zaklínadlo nikdy úspěšně nezvládne. Zastavila se až u dveří ředitelny. Chvíli tam jen tak v tichosti stála, aby uklidnila své divoce bušící srdce a přerývavý dech. Po několika minutách se rozhodla zaklepat.

„Dále," ozval se z ředitelny přátelský hlas Albuse Brumbála. Alma napočítala do tří a vstoupila do místnosti. Ihned si všimla, že má ředitel naspěch. Do malé dřevěné krabičky balil různé věci. Ani jednu z nich nedokázala Alma poznat. „Sedni si," vyzval ji ředitel a ani se na ní nepodíval.

„Dobré ráno," pozdravila ho profesorka a usadila se do pohodlného křesla.

„Dáš si čaj?" ignoroval její pozdrav ředitel.

„To by bylo milé," řekla Alma kysele a protočila očima. Ředitel jen mávl rukou a k černovlásce doletěl šálek s čajem a cukřenkou. Bývalá bystrozorka si nasypala do čaje trochu cukru a sledovala lžičku, která jí sama začala tekutinu míchat.

„Máš už nějaké plány na prázdniny?" zeptal se jí ředitel, který zaklapl dřevěnou skříňku a posadil se na svou židli.

„No... Profesor Snape mi nabídl, že mě pozve do jeho domu," řekla Alma klidně.

„Cože?" pronesl Brumbál udiveně a díval se na ni nevěřícným pohledem.

„Abychom si rozuměli... Byla jsem za ním ohledně toho jeho spolužáka a on mi sám nabídl pomoc. A já souhlasila," dodala nakonec.

„To je zvláštní," hlesl Brumbál a prsty spojil do stříšky, jako to dělal vždy, když přemýšlel.

„Není to nic zvláštního," utnula ho žena, které se jeho myšlenkové pochody nezamlouvaly. „Jen mi splácí to, co mi dluží. Toť vše. Tak za tím nehledej nic jiného.

„Na něco takového bych ani nepomyslel," řekl Brumbál, ale v očích mu tančily pobavené jiskřičky. Alma mu ale nevěřila ani slovo a tak ho spražila přísným pohledem.

„Dopila jsi už?" zeptal se jí a ona jen přikývla. „Takže můžeme vyrazit." Brumbál vzal onu dřevěnou krabičku a schoval ji do kapsy hábitu. Alma vstala z křesla a došla až k řediteli. Pevně ho chytila za ruku. „Drž se pevně, drahá." Alma zavřela oči. Ihned jak se přemístila, oči otevřela. Stáli na placu, který byl pokryt sněhem a před nimi se rozprostíralo menší jezero, které bylo v tuto dobu zamrzlé. Když se bývalá bystrozorka otočila, uviděla za sebou vysokou vilu ze světle modrých cihel s bílou střechou.

„Tohle je to místo?" pronesla Alma k muži  po svém boku. Bylo to tu nádherné.

„Líbí?" zeptal se jí místo odpovědi ředitel a vydal se směrem k domu. Jeho podřízená ho následovala a oba se zastavili, až když byli u domu. Chvíli si ho prohlíželi a nakonec se na ni Albus podíval.

„Jsi si na sto procent jistá, že to zvládneš?" pronesl bradavický ředitel a podíval se na ní zkoumavým pohledem. Profesorce Peregrinové připadalo, jakoby jí viděl až do duše.

„Hádám... hádám, že ano," zmohla se jen na tuto odpověď. Brumbál ji počastoval trochu vyčítavým pohledem. Alma mu ten pohled naplno oplatila. „Začneme," zeptala se ho ostře a nedočkavě podupávala nohou.