Šance na lepší život I

45. kapitola - Opravdu šťastná

Severus Snape seděl v učebně lektvarů v temném sklepení a zamyšleně se díval do neznáma. Nikdy jindy by se takto hluboce nezamyslel, když měl třídu plnou tupců z druhého ročníku, kteří by nedokázali rozeznat šupinu mořské panny od rohu jednorožce. Jindy by se bál, že učebna co nevidět vyletí do povětří. Jenže teď mu to bylo jedno. Přemýšlel nad svou kolegyní, která byla vězněná v Malfoy Manor už týden. Severus za ní chodil pravidelně každý den přesně ve tři hodiny ráno, aby ho nikdo nezpozoroval. Každý den se jí snažil ošetřit, jak nejlépe dovedl, ale s hrůzou si uvědomoval, že její zranění jsou den ode dne horší. Vlastně celá její situace byla zoufalá. I přes to, že lektvarista valnou víru v lidstvo neměl, čekal, že jí alespoň někdo bude hledat. Tedy alespoň první dva dny se jí snažili hledat členové profesorského sboru, ale po těchto dvou dnech to všichni vzdali. Snažili se na to upozornit Umbridgeovou, ale profesor věděl, že ta růžová ropucha nehne pro Peregrinovou ani prstem. Dlouhou poradu s profesory nakonec ukončila náměstkyně tak, že řekla, že Peregrinová jistě zase odjela jako tehdy a že je zbytečné ji hledat. Ta růžová ropucha ani neměla tušení, jak moc se plete. Profesor Snape také přemýšlel o tom, jestli Brumbál ví, že se jeho svěřenkyně ztratila. Nejspíš o tom nevěděl, jinak by Severuse už dávno kontaktoval a vyzvídal od něj podrobnosti. Profesorovi se do hlavy vtírala také jedna neodbytná myšlenka. Co když o tom Brumbál už dávno ví, ale rozhodl se Peregrinovou obětovat pro vyšší dobro. Dvěma chlapcům z Nebelvíru právě přetékal kotlík a oni čekali, až je přísný lektvarista urazí některou z jeho sarkastických poznámek. To se ale nestalo. Jejich profesor seděl bez hnutí a ani jednou o ně nezavadil pohledem. Dýchalo se mu stále hůř a tak si alespoň trochu povolil svou vázanku. Vůbec by se nedivil, kdyby tuto hodinu jeho třída vyletěla do povětří. A tak musel doufat, že štěstí bude stát na jeho straně a nic takového se nestane. Před očima stále viděl zmučenou tvář své kolegyně a tento obraz byt tak dotěrný, že podrážděně zavrčel. Připomínalo mu to až moc to, co se stalo Lily, připomínalo mu to, že Peregrinová je teď nejspíš mučena nějakým smrtijedem a on s tím nemůže nic dělat, připomínalo mu to, že ještě nevymyslel, jak odtamtud svou kolegyni dostat. Vlastně ani nevěděl, proč jí pomáhá. Vždyť pro něj nic neznamenala. Byla to jen jedna otravná ženská, kterých je na světě plno. I přes to ale riskoval svou roli špiona a i svůj život, jen aby jí pomohl. Dělal to vlastně úplně automaticky, jako když třeba dýchal nebo mrkal. A Severus Snape se za to nenáviděl. Nejraději by se vrátil do doby, kdy ve škole žádná Peregrinová nebyla a jeho jedinou starostí bylo, že nestihl strhnout tolik bodů, kolik chtěl. Unaveně si povzdechl a párkrát rychle zamrkal. Jakoby si až teď uvědomil, že má třídu plnou studentů a jeho učebna je v dezolátním stavu. Studenty okamžitě vyhodil ven a jedním mávnutím hůlky celou třídu uklidil. Bylo to jako zlý sen, pomyslel si, když pospíchal do třídy obrany proti černé magii, kde za Peregrinovou zaskakoval už od jejího zmizení. Byl totiž jediný, jehož hodiny byly v jinou dobu než ty, které učila jeho kolegyně. Když dorazil do třídy, celý pátý ročník seděl na svých místech a studenti si něco šeptali. Severuse začala nepříjemně bolet hlava.

„Budete zticha, nebo mám na ty vaše užvaněné pusy použít umlčovací zaklínadlo," štěkl na ně a celá třída ihned zmlkla. Sedl si za svůj stůl a ještě jednou si přeměřil celou třídu pohledem. „Otevřete si učebnice na straně tři sta osm a čtěte." Dořekla a pevně si stiskl kořen svého nosu. U Salazara, pomyslel si Severus, pomalu se rozpadám. Postřehl, jak se ruka Grangerové pomalu zvedla do vzduchu. Tohle mu ještě chybělo, problesklo mu hlavou.

„Nějaký problém, slečno Grangerová?" pronesl lektvarista sametovým hlasem a probodl nebelvírku nepříjemným pohledem.

„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli se už něco ví o profesorce Peregrinové," šeptla dívka tichým hlasem. V hlavě mu opět probleskla tvář jeho kolegyně.