Šance na lepší život I

48. kapitola - Jako dva cizinci

Bradavické pozemky byly zahaleny nepropustnou tmou a obyvatelé hradu spali hlubokým spánkem. Byla zde pouze jedna osoba, která byla i v tuto pozdní hodinu vzhůru. Profesor Severus Snape kráčel ztichlými chodbami a v jedné ruce pevně svíral desky s opravenými testy a esejemi. Šel pružným krokem a doufal, že už brzy bude ve svých komnatách. Zabočil za roh a pokračoval ve své cestě. Najednou se prudce zastavil. Srdce mu vynechalo pár úderů a jeho dech se zrychlil. Jako v mdlobách došel k výklenku, kde na zemi ležel zapomenutý výtisk Denního věštce, který byl už týden starý. Na titulní stránce byla černovlasá žena, která ho propalovala přísným pohledem. Už dávno věděl, že Peregrinová uprchla z Azkabanu. Sice neměl tušení, jak se jí to bez magie podařilo, ale někde ve skrytu duše za to byl rád. I když s Peregrinovou nevycházel, rozhodně si nepřál, aby po hrůzách, které zažila v Malfoy Manor musela ještě do Azkabanu. Život nebyl fér - to Severus věděl už dávno, ale to čím si prošla jeho kolegyně, by vystačilo na více životů. Nakonec se od novin odvrátil a pokračoval v cestě. Zahnul do chodby, na které byly nepoužívané učebny a proto tam i ve dne bylo hrobové ticho. Severus tam občas chodíval přemýšlet a nebo se jen postavil k velkému vitrážovému oknu, ze kterého byl dobrý výhled na jezero a díval se z něj ven. Bylo to neuvěřitelně osvobozující, jen tak se z něj dívat ven a nemuset na nic myslet. Bylo tam jen ticho a on. Když tam stál, nemusel se alespoň na těch několik minut zabývat Voldemortem, Brumbálem, Fénixovým řádem ani hlučnými studenty. Měl klid. Profesor Snape vyšel pár schodů do chodby, která končila oním oknem. Ihned se ale prudce zastavil na místě. Přemýšlel, jestli ho šálí zrak nebo je jen unavený. Promnul si oči, ale temná silueta byla stále před oknem. Nejprve ho napadlo, že je to nějaký student, který si myslel, že je dobrý nápad jít se večer projít po hradě. Už ho chtěl jít doprovodit zpět do jeho společenské místnosti a přitom mu sebrat nějaké ty body, když se zarazil. Něco mu říkalo, že tohle nebude jen tak. Proto zůstal stát na místě a pozoroval tajemnou siluetu. Na Severuse doléhalo ohlušující ticho, které rozhodně nebylo příjemné ale osoba před oknem se ani nehnula. Po několika dlouhých minutách postava poodstoupila a dostala se tak z dosahu měsíčního svitu. A Severus konečně poznal, koho celou tu dobu pozoroval. Profesor zavrávoral a desky mu vypadly z ruky. Ihned toho však zalitoval, protože postava se k němu otočila čelem a vyděšeně se na něj podívala zelenýma očima. A pak se Alma LeFay Peregrinová dala na útěk. Severus stál na místě jako opařený. Nepříjemný pocit viny, kterou cítil za osud své kolegyně, se vrátil. Přemýšlel nad tím, co bude dělat dál. Buď se vydá za Peregrinovou, nebo sebere své desky, dojde do svých komnat a půjde spát. A snad poprvé ve svém životě se Severus Snape rozhodl vydat tou těžší cestou. Rozhodl se nebýt zbabělcem, jak ho jeho kolegyně jednou nazvala. Alespoň jednou chtěl udělat něco správně. Desky nechal ležet na zemi a rozběhl se směrem, kterým se před chvílí vydala i Peregrinová. Vlastně ani nevěděl kam běží a doufal, že cesta, kterou si vybral je správná. Po pár minutách se zastavil u rozcestí dvou chodeb a přemýšlel, kterou z nich se vydá. Nemohl ji přeci ztratit. Severus si uvědomoval, v jaké situaci teď musí být jeho kolegyně. Zostuzená, opuštěná a vyděšená. Lektvaristovi se stáhl žaludek. Najednou uslyšel z jedné chodby bouchnutí dveří. Rychle se jí vydal kupředu a zastavil se až před jednou z nepoužívaných učeben. Opatrně položil ruku na ledovou kliku a v tom okamžiku ho všechna odvaha opustila. Peregrinová si vždycky dokázala poradit sama, utěšoval se Severus. Dokázala uprchnout z Azkabanu, takže na tom přece nemůže být tak špatně. Třeba to ani nebyla ona, přesvědčoval se černovlasý muž. Už sundaval ruku z kliky, když se mu v hlavě objevila tvář jeho kolegyně plná bolesti, když jí oznámil, že přišla o svou magii. A i když se mu to nelíbilo, začínal si uvědomovat, že za některé z jejích problémů může on. Zhluboka se nadechla a stlačil kliku dolů. Dveře se se skřípotem otevřely a profesor vstoupil dovnitř. Třída byla temná a tak si hůlkou svítil na cestu. Pomalu mířil ke stolu na konci místnosti, zpoza něhož se ozývalo přerývavé dýchání. Cestou plánoval, co řekne, až svou kolegyni uvidí. S hrůzou si ale uvědomil, že jí vlastně nemá co říct. Nejistě se přibližoval ke stolu a bál se, v jakém stavu bývalá bystrozorka bude. Tiše došel až ke stolu a opatrně se za něj podíval. V ten moment se lektvaristova tvář zkřivila do vyděšené grimasy. Chtěl něco říct, ale z jeho úst nevyšla jediná hláska. Jen tam tak stál a díval se na mladou profesorku. Peregrinová seděla na zemi v bílé košili s dlouhými rukávy a křečovitě si tiskla kolena k hrudníku. Severusovi až teď došlo, že vypadá neuvěřitelně nemocně. Její tělo bylo tak hubené a slabé, že se profesor divil, že před ním dokázala utéct. Tváře měla propadlé a velké kruhy pod očima značily, že už několik dní nespala. Na jejích dlaní bylo vidět pár jizev, které utržila při mučení smrtijedy. Nejhorší byly ale její oči, které se na něj dívaly z bledého obličeje. Dva zelené smaragdy plné utrpení. Připadalo mu, jako by se v nich zrcadlily kousky její rozervané duše. A jiskřičky, které v nich tak často vídával byly pryč, jakoby tam nikdy nebyly. Její pohled byl naprosto prázdný a lektvarista se sám sebe ptal, co se Peregrinové v Azkabanu stalo, že dopadla takhle. A tak se Severus Snape rozhodl pokusit se už po několikáté svou kolegyni zachránit. Nezbývalo mu jen doufat, že to tentokrát vyjde.