Mrazivé letní noci

1

Dům Kristensenových byl galerií Colinovy hokejové kariéry. Na zdech vstupní chodby visely fotky čtyřletého klučíka v maličkých bruslích. Na poličkách měly své místo fotografie z prvních tréninků a zápasů v HC Dahl. V obývacím pokoji nad krbem se zase výstavka soustředila na jeho léta v juniorce Toronta. Kdo byl pozván do patra, mohl při stoupání po schodišti zhlédnout veškeré prozatímní Colinovy hvězdné momenty v NHL a pokud vás pan Kristensen pozval do svého hokejového pokoje se šprtcem, rozložitou koženou sedačkou a ultra HD televizí, mohli jste si sáhnout na všechny Colinovy dresy, hokejky nebo gólové puky. Pan Kristensen tomu říkal chlapská místnost a paní Kristensenová ji nazývala zašívárnou. Pro Karin Webberovou to ale odjakživa byla hlavně Colinova místnost.

Pro cizího návštěvníka by byla existence čtvrtého člena rodiny velkým překvapením. Místní však věděli, že Kristensenovi měli děti dvě. Starší Karin a mladšího Colina.

Karinino jméno bylo ocejchováno doktorským titulem z molekulární chemie a biochemie, ale to v Dahlu příliš neznamenalo. Od té doby, co v mládí pro město přestala být Karin a stala se jen Colinovou sestrou, chtěla z tohoto zapadákova pryč. Od té doby, co rodiče začali místo jejích áčkových písemek věšet na lednici Colinovy rozpisy tréninků, zápasů a stravování, které jim doporučil nutriční specialista, měla pocit, že tady nepatří. A od té doby, co celý jejich dům vypadal, jako by v něm bydlel jenom Colin, se rozhodla provdat za prvního kluka, který byl ochoten si ji vzít. Manželství nevydrželo dlouho, ale příjmení si nechala. Bylo jednodušší odpovídat na otázku rozvodu než na obvyklé: „Ty jsi Kristensenova sestra? Jak se má? Nemohl by mi podepsat dres?"

Karin patřila k té části města, která hokej nenáviděla.

I přes všechny ty sliby, které si v pubertě dala, se však po škole ocitla zase tady. Zase v Dahlu, kde navzdory všemu, co se psalo na jejím červeném diplomu, byla opět lidmi oslovována jako Kristensenová, Colinova sestra, a než mohla v restauraci říct, co si objedná, prošla si obvyklé kolečko: „Ty jsi Kristensenova sestra? Jak se má? Nemohl by mi podepsat dres?"

Když se jí před rokem ptali, proč chce se svým vzděláním učit děti na střední, řekla, že to dělá kvůli rodičům, aby nezůstali sami. Ve skutečnosti nechtěla zůstat sama ona. Ať už tohle město nenáviděla, jak chtěla, věděla, že tady se jí to nikdy nestane. Tady ji vždycky přijmou, sice svým způsobem, ale přijmou.

Když její bratr to ráno vstoupil do dveří domu, viděla na něm stejný úzkostný a vyplašený pohled jako před rokem u sebe. Dahl toho moc neměl a ani toho moc nedokázal dát. Když však člověk potřeboval před něčím utéct, rozevřel svou náruč a bez otázek ho přijal.

„Ach, Coline!" vykřikla paní Kristensenová, když vzhlédla od plotny. Vrhla se synovi do náručí, stejně jako pan Kristensen, který na Colinovo jméno slyšel jako pes na aport a přiřítil se ze své chlapské místnosti. Na schodech minul Karin, která naopak pomalu sešla dolů a když Colina rodiče dostatečně vyobjímali, pohlédla mu do očí, pousmála se a řekla jen obyčejné: „Čau."

Matka na ni vrhla jeden vražedný pohled, ale na to stačil Colinův prosebný a zmlkla. -Teď ne, mami. -Dobře, zlatíčko

„Čau," odpověděl jí nazpátek.

Sledovala, jak ho matka opečovává, jak mu otec pomáhá tahat kufry z auta. Sama sebe utvrzovala v tom, že je jí jedno, jak moc Colina objímají a vítají. Když takhle přijela ona, jejich reakce byly o dost vlažnější. Copak ses zbláznila? Chceš bydlet tady? S tvým vzděláním? Karin, to nemůžeš myslet vážně!

A teď tu stál on. Nejslavnější kluk Kanady, miláček Američanů! S tabulkovým hodnocením, jaké měl, by mohl lusknout prsty a všechny kluby by mu poslušně na stůl předložily smlouvu k podepsání. A propisku by si směl nechat.