Mrazivé letní noci

10

Minivan pětice montrealských studentů patřil mezi starší modely bez klimatizace a i v této oblasti Kanady o sobě léto překvapivě dokázalo dát vědět. Jejich auto mělo tři řady sedaček po třech. Kara se tísnila úplně uprostřed mezi Colinem a Margot a cítila, jak se začíná potit. Lepila se na Colina jako žvýkačka a vždy když se pohnula, tak to někde mlasklo.

Děti z Dahlu byly zvyklé na zimu. Na ledové vánice a tuhé mrazy, na solené chodníky a sněžné rolby. V létě bývalo v Dahlu taky horko, ale stačilo to vydržet jen dva nebo tři týdny, protože pak znovu otevřeli stadion a děcka se z ledu nehla.

Zatímco jiné děti na konci školního roku jásaly, dětem z Dahlu bylo do breku, protože se blížila technická odstávka stadionu. Zatímco jiné děti se rodičů ptaly, proč nemůže být navždy léto, děti z Dahlu se jednoznačně shodovaly na zimě.

„Je ti dobře?" naklonila se ke Kaře Margot.

„Jenom horko. To bude v pohodě."

A zatímco Margot otevírala okno a sledovala, jak první vánek proletěl autem a prohrábl Colinovy vlasy trčící z kšiltovky, sám Colin v tichosti přemýšlel, jestli je výhodnější velká zima nebo naopak velké horko. V zimě se mohl člověk zahřát pohybem, v horku nemohl nic. Jedině, že by našel něco, čím se zchladit. Třeba bazén. Ale za předpokladu, že by byl v prostorovém vakuu, kde by nic jako bazén neexistovalo...no...pak by rozhodně připadala v úvahu zima.

Margot ho sledovala, jak samým dumáním krčí čelo a přišlo jí to rozkošné. „Nad čím přemýšlíš, Coline?" zeptala se.

Pohlédl na ni a v mysli se mu vybavil moment s Peterem a golfem. Nechtěl ze sebe zase udělat idiota a raději pokrčil rameny. „Přemýšlím, co udělám s tím autem."

To byla pro Margot naprosto uspokojivá odpověď. Pokývala hlavou. „Všimla jsem si, že máš poznávací značku Toronta," nadhodila konverzačně, zatímco Jack za volantem protočil oči. David se snažil nesmát.

„Ano, to mám," připustil Colin.

Kara poznala, když někdo s někým flirtoval, a poznala taky, když druhý taktně uhýbal. Chtěla se do toho vložit, ale naštěstí se v tu chvíli ze zadních sedaček vynořila Christinina zaujatá tvář. „Na jaký tábor to vlastně jedete?"

„Hokejový," odpověděli jednohlasně a ve stejnou chvíli se tomu taky zasmáli.

„To by vysvětlovalo ten zadek, že jo Édith?" kývla Christine na svou kamarádku.

„Vždyť jsem ti to říkala."

Margot se zazubila. „Takže hraješ hokej, jo?"

„Ano."

Kara naprosto obdivovala jeho klid a zdvořilou rezervovanost. „Jaký zadek?" zamračila se. Netušila, kdy si tuhle informaci stačily vyměnit, ale budiž, už se stalo.

Holky se rozesmály, a tak jim zepředu odpověděl David. „Hokejisti mají prej jiný tvar zadku. Víc se tím nechci zaobírat, díky."

Colin pokrčil rameny, dál ignoroval dívčí hihňání a holý fakt, že někdo posuzoval jeho zadek, a s naprosto vážným výrazem odpověděl Davidovi: „Ty zase jezdíš na kole, ne?"

„Jak to víš?"

Colin se pro sebe usmál. „Jde to poznat na nohách. Závodíš?"

„Jsem v univerzitním týmu," pochlubil se David. „Příští rok chci zabojovat o místo v reprezentaci. Kolo je dobrý na kondiční tréninky, mohlo by ti to pomoct i v hokeji."

„Já si to raději odběhám."

David pokýval hlavou. „Mě kolo taky nechytlo hned. Začínal jsem jako sprinter. Chodíš běhat pravidelně?"

„Každý den. Kolem Jižního jezera jsou skvělé stezky, aspoň co si pamatuju. Můžeš se k nám přidat."

Kara přemýšlela, jestli tím k nám myslel sebe a celý tábor nebo sebe a ji. Odpověď dostala vzápětí, když se k ní sklonil a jeho dech ji polechtal na tváři: „Nevadí ti, kdyby se David přidal?"

„Nevěděla jsem, že jsme spolu začali běhat."

„Běháme spolu od školky."

Na to neměla, co říct.