Mrazivé letní noci

11

Navenek to vždy působí, že hráči slouží svému trenérovi. Doopravdy je to přesně naopak - trenér totiž slouží hráčům, je tu pro ně, když mají problémy nejen na ledě, dbá o jejich zdraví, o jejich bezpečí a blaho. Larey měl někdy pocit, že je tak trochu jejich otrokem.

Na to jim ale dneska kašlal. V momentě, kdy na sedadlo v autobuse vylil Jake Carter plechovku energy drinku, Lareyho trpělivost přetekla. Měl v autobuse dvacet malých dětí a lepkavý nápoj vylije na sedačku kluk, který se co nevidět stane plnoletým.

A zatímco nyní útočník juniorského týmu drhnul v autobuse polité sedadlo, postával trenér Larey uprostřed travnaté plochy obklopené dřevěnými chatkami a sledoval děcka, jak se hádají o to, kdo s kým bude spát. Na začátku to řekl jasně. „Holky s holkama a kluci s klukama, jinak si dělejte, co chcete." A oni dělali to, že se hádali, strkali se a pištěli, protože půlka chatek měla okno a půlka ne. A všichni chtěli tu s oknem. Larey nechápal z jakého důvodu. Zřejmě čistě proto, že „my něco máme a vy ne."

„Šéfe, neměl bych je od sebe odtrhnout?" poznamenal vedle něj stojící Woody.

„Jen je nech. Aspoň máme klid."

„A kde budeme spát my?"

Trenér kývl vpravo, kde stála dvojice chatek s okny. Woody se zakřenil. „Hezký, šéfe. A co Colin a Kara?"

„Kara bude spát se mnou," oznámil. "S Colinem ještě nevím."

A když už nad tím Larey, tak přemýšlel, kde vlastně oba byli? Rozhlédl se po areálu Jižního jezera, ale bílý Yukon nikde neviděl. Jeli přece hned za nimi a Carter poslední čtvrt hodinu drhnul tu sedačku. Cosi se v jeho nitru pohnulo, cosi hrozivého a řvoucího, ale pak si uvědomil, že jeho dcera je s Colinem Kristensenem. Na něj byl přece spoleh, Colin nebyl malé děcko v dospělém těle jako Jake Carter, spíš naopak.

Semínko pochybností však již bylo v hlavě trenéra Lareyho zaseto a s každou další minutou, kdy se bílý Yukon neobjevil v areálu, klíčilo a získávalo na síle.

Sportovní areál Jižního jezera byl navržen přesně tak, aby uspokojil zájmy co nejširší škály sportovců. Centrum veškerého dění patřilo hotelu u kamínkové pláže a přilehlému parku. Následovaly tenisové kurty a volejbalová hřiště. Pak také univerzální plácek obklopený jemnou sítí a podložený měkkou gumou. Dvě hlavní mola zajišťovala půjčovnu kánoí a kolem jezera vedla navíc přímá asfaltová stezka pro in-line bruslaře, pěší a cyklisty. Dále mělo středisko tři skupinky chatek po deseti, z nichž jednu zabíral každoročně HC Dahl pro letní přípravu. Ve zbytku se střídaly tábory a kolektivní pobyty. Jako host hotelu nebo chatky měl návštěvník k dispozici veškeré sportovní prostory spolu s hotelovou posilovnou. Všechno bylo pro všechny.

Kromě zimního stadionu.

Byl to malý projekt a fungoval teprve druhým rokem. Stál tu díky Colinu Kristensenovi, který paradoxně ani nevěděl, že něco takového existuje. Stalo se to asi tak, že se jedno léto přijel Aaron Kristensen podívat na letní přípravu áčka, a když viděl tu tragédii, začal se na všechny mračit a přemýšlet. A to, jak by řekla Karin, nikdy nevěstilo nic dobrého.

Už v té době se na Colinovy zápasy jezdívali dívat scouti, tedy náboráři NHL týmů, a mezi hokejovou veřejností se začínalo šuškat o možné jedničce draftu. A právě díky jménu svého syna, dokázal Aaron Kristensen přesvědčit ředitele rekreačního střediska, aby investoval do stavby zimního stadionu. „Pokud aspoň trochu rozumíte hokeji, tak vám musí být jasný, že můj kluk jednou bude nejlepší. Jednou bude každý chtít investovat do našeho klubu, protože přesně tam to všechno začalo. A taky vlastníte sportovní středisko v Kanadě a nedá se tu hrát hokej. To je teda pěkně na hlavu. Vy asi nebudete odtud, co?"