Mrazivé letní noci

47

Peter seděl na lavičce před nemocnicí v Mathesonu a přehrával si všechno, co se stalo. Jak se probudil sám v posteli. Jak se vydal hledat Karin a jak se spolu málem pohádali.

S Karin to bylo složité a Peter se rozhodl, že tohle si musí urovnat ona sama. Jestli s ním chce být nebo ne. Možná jí to celé přišlo absurdní, znali se teprve pár dnů, ale jemu to připadalo jako věčnost. Taky ho to zprvu vyděsilo a díky telefonátu s Johnym a Carol si to dokázal všechno srovnat. Doufal, že i Karin na tohle přijde. Snad brzo. Obzvlášť teď při všem, co se dělo, ji potřeboval mít u sebe.

Jeho myšlenky znovu přebila zpráva o Colinovi. Přišel s ní nad ránem jeden z policistů, kteří pomáhali hledat Roryho. A než se stačili všichni vůbec vzpamatovat, zazvonil Richardovi Lareymu telefon. Volal Luke Carlson, který tu zprávu zřejmě obdržel o něco později. Peter věděl, že ten křik a pláč chlapa, který zřejmě naposled brečel jako batole, nikdy nezapomene. Byl to pláč člověka, kterému se zhroutil celý svět, a který mířil do Mathesonu za manželkou. Ji i Colina údajně transportovali vrtulníkem, protože z Klondike Highway by to sanitkou trvalo nejméně čtyři hodiny, a to jen pokud by jeli opravdu rychle. Na takovou jízdu zřejmě nebyl čas a Petera, Lukea i všechny ostatní to k smrti děsilo.

Peter byl od té doby neobvykle zamlklý, Kara plakala a Luke Carlson křičel do telefonu a vyhrožoval, že Colina zabije. To všechno slyšel i Rory, který stál opodál, dokud ho Karin neodvedla pryč.

„Lucasi, prosím tě, uklidni se, všechno bude v pořádku. Roryho vezmeme do Mathesonu a potkáme se tam, jasný? A prosím tě, jeď opatrně."

S tím trenér ukončil hovor a položil telefon dřív, než se Luke zmohl na další křik.

A tak vyrazili.

Když míjeli místo, kde se nehoda stala, nikdo nemohl odtrhnout oči od čar na silnici, od hasičů zametajících střepy a Karinina auta, kterému chyběla téměř celá přední část. Kara se v záchvatu pláče pozvracela Woodymu do klína a než dojeli do Dahlu, dostala zimnici. Nikdo se jí však neopovažoval navrhnout, aby zůstala doma.

V průběhu cesty také Karin zavolala rodičům. Mluvila tiše, aby neprobudila Roryho, který probděl celou noc ve výklenku na zimním stadionu. S Kristensenovými mluvila snad přes půl hodiny. To ráno se tak do své osobní noční můry neprobudil jen Luke Carlson.

Když pak po zastávce před dahlským stadionem Peter došel až k domu číslo šestnáct, byli Kristensenovi dávno na cestě na jih. Cestou do Mathesonu přemýšlel, jestli nezavolat taky Johnymu a klukům z týmu. Když si ale představil, že by měl podobný telefonát jako s Emmou absolvovat ještě několikrát, zbaběle stáhl ocas. Mluvit o Colinově autonehodě bylo jako by se děla znovu a znovu.

Když nyní seděl před nemocnicí, přemítal, jak se mohlo tolik štěstí, které prožíval s Karin, náhle obratem změnit v tohle. Usne jako nejšťastnější chlap na světě a když se probudí nemá nic. Vzpomněl si na Colinův zápas ve Vegas. V jednu chvíli je hvězdným útočníkem NHL a má na dosah další branku. V druhé leží na zemi v tratolišti krve. V jednu chvíli se zdá, že se všechno obrací k lepšímu, a v druhé začne zápas a Colin přimrzne k ledu. V jednu chvíli se zdá, že se to přece jen nakonec všechno spraví, a v druhé chvíli se v autě srazí s mámou kluka, kterého pomáhá hledat. Stejná věc, která napadla to ráno i Emmu, přešla přes mysl i Peterovi. Proč zrovna on?

Seděl takhle ponořen v myšlenkách bůhvíjak dlouho. Kristensenovi už nejspíš byli uvnitř u syna. Mohl by jít za nimi a zjistit, jak je na tom, ale nedokázal sebrat síly a udělat to. Pustili by ho tam vůbec? Není přece rodinný příslušník. Je jen Colinův kapitán, člověk, který za ním přijel, aby mu pomohl dostat se zpátky do hry. A jak to dopadlo.