Mrazivé letní noci

36

Peter seděl na trestné lavici a hleděl na led. Kvůli tomu, na co myslel, by si tu trestnou doopravdy zasloužil.

Stačil jediný pohled Karin Webberové a jeho srdce se dralo ven z hrudi. Teď už to mohl s jistotou říct. Něco k té holce cítil a nebylo to jen tak obyčejné něco. Bylo to NĚCO.

A Karin byla sestra jeho spoluhráče. Nejen to. Colin byl taky jeho kámoš. A Peter mu měl jít jako kapitán příkladem. Měl se o něj postarat, protože tak to kapitáni a kámoši dělají. Místo toho seděl na trestné lavici opuštěného zimního stadionu, zíral na led a myslel na Karin.

Po tom, co mu řekla naprosto všechno o svém životě, prohlásila, že potřebuje na záchod. Peter jí to nevěřil, ale nechal jí prostor. Pokud to všechno, co mu pověděla, držela dlouhé roky v sobě a najednou to vypustila ven, potřebovala chvíli čas se vzpamatovat.

A on se taky potřeboval dát dohromady. Jen nevěděl jak.

Peter neměl mnoho lidí, kterým by se mohl svěřit s tím, že se zamiloval do sestry svého spoluhráče. Kdyby mámě zavolal jindy než na Vánoce a její narozeniny, nejspíš by z toho byla příliš zaskočená. Na bráchu ani číslo neměl. Trenér by ho zabil. Přátelé neexistovali. Měl jen přátele spoluhráče - svůj tým.

Vylovil z kapsy telefon a vytočil známé číslo. Ženský hlas mu sdělil, že se nepodařilo najít signál. „Doprdele."

Nějak podobně reagovaly už desítky ročníků hokejových přípravek a dorostu, když je dahlský klubový autobus vyplivl u Jižního jezera. Doprdele. Sakra. Vidlákov. Prales.

Peter měl v sobě kýbl tequily, těžkou depresi a morální dilema, přesto se bez dlouhého rozmýšlení připojil na 5G síť a zavolal znovu. Taylor Woody na to po dlouhých letech přišel teprve minulé léto.

Telefon dlouho zvonil. Peter pohlédl na digitální hodiny u stropu stadionu. Bylo po půlnoci. Možná se na to měl vykašlat.

„Petere?" ozval se náhle Johny.

„Johny!" zvolal zaskočeně Peter. Skoro se chystal hovor položit. „Ty nespíš?"

„Ne, teď už ne, ty debile," odpověděl mu obránce Toronta.

„Promiň, člověče. To mě fakt mrzí. Jak se mají holky?"

Ve spojení cosi zašramotilo. Johny nejspíš vylézal z postele. Pak byly slyšet jeho těžké kroky a nakonec dětský pláč. „Taky nespí. A Carol ti vzkazuje, že ti kopne do prdele, až tě uvidí."

„Vyřiď jí, že se fakt omlouvám. Fakt, já jen-...nevěděl jsem, co bych...to je jedno. Nemluvil jsi s Frankem?"

„Ne, ty vole. Mám dovolenou."

Peter si povzdechl. Jak jen začít? Promnul si tvář a chvíli poslouchal dětský pláč v pozadí a Carol, která se ho něžnými slůvky snažila utišit.

„Kde ses tak zřídil, člověče?" Za Johnym zaklaply dveře a najednou se na lince rozhostilo ticho.

„Co tím myslíš?"

„Poznám, žes pil."

„Dal jsem si jen trochu tequily, Johny."

„Ty piješ tequilu? Od kdy?"

„Od teď."

Johny se odmlčel. Povzdechl si. Byl to skvělý obránce a ještě skvělejší chlap. Kamarád, který to Peterovi zvedne i po půlnoci. I když má dovolenou.

„To je to s Colinem tak zlý?"

Peter zavrtěl hlavou. Pak si uvědomil, že ho Johny nemůže vidět a řekl: „Ne. Myslím, že ne. Nebo já nevím."