Mrazivé letní noci

30

Osobou číslo jedna byl v Dahlu Colin Kristensen. Jednoznačně, o tom nebylo pochyb. Osobou číslo dva Aaron Kristensen a osobou číslo tři trenér Larey. Karin Webberová jim často s posměškem přezdívala Svatá trojice.

Kdyby se však někdo ptal dál, zjistil by, že čtvrtou příčku s přehledem zastával právě Jake Carter. Ano, opravdu on. Ne kapitán áčka. Ne ředitel klubu. Ani manažer. Ne starosta. Kapitán juniorů měl v srdci Dahlu své místo, jen byl zastíněn právě Colinem Kristensenem. Někdo by řekl, že si pro sebe Colin uzmul všechnu slávu. Ano, to byla pravda. Někdo by taky řekl, že talent Jakea Cartera rostl v jeho stínu. Ano, taky pravda. A někdo jako Taylor Woody by na to odvětil, že ten stín Jakeovi nesmírně prospěl.

A přestože celé ty roky nic neřekl, věděl to i trenér Larey. Sledoval Jakea Cartera od dítěte a talent, který se mu formoval přímo před nosem, poznal na první dobrou. Ale poznal taky křehkou povahu kluka, který měl energie na rozdávání. Poznal to, protože už jednoho takového trénoval, a protože to zvoral, odvezli ho pryč.

Colin Kristensen byl vždycky disciplinovaný, své emoce držel na uzdě a dokázal přemýšlet s chladným rozumem. Přesně tyto tři vlastnosti mu pomohly v tak mladém věku přežít v drsném konkurenčním hokeji na jihu. Jake Carter v ničem z toho nevynikal, osobnostně se vyvíjel pomaleji (asi jako každý hokejista, dodala by uštěpačně Karin Webberová). Jake Carter potřeboval dospět, proto trenér Larey tahal za všechny možné nitky jen aby kluk tu šanci dostal. Při zápasech ho s brilantní strategií střídal na ledě. Když už se zdálo, že se moc prosazuje, poslal ho na střídačku. Do přesilovek ho téměř nepouštěl a když už, tak jen proti opravdu silnému soupeři. I přes tato omezení si dokázal Jake vybudovat dobrou pověst a trenér byl často v pokušení ho pustit z řetězu. Pak ale si vzpomněl na jeden usedavý dětský pláč, drobné prstíky, které svíraly tyč branky a odmítaly se jí pustit. „Vždyť jste říkal, že nikam nemusím! Říkal jste, že tady můžu zůstat s vámi!" Ne! Stejnou chybu jako u Colina neudělá, obzvlášť ne u Jakea, který byl emočně mnohem zranitelnější.

Stálo ho plno energie prosadit tuto strategii před Dahlem, Jakeovými rodiči i samotným Jakem. „Trenére, dejte mi na ledě víc času," prosil ho častokrát v kanceláři. „Trenére, pokud tam zase pošlete Todda, tak nevyrovnáme," hučel do něj na střídačce. „Trenére, kdybyste mě pustil na přesilovku, mohli bychom udělat to, co na tréninku, pamatujete?" Trenér pamatoval, moc dobře. Jake byl na přesilovky skvělý, proto ho taky nutil je intenzivně trénovat. Jenže byl až moc skvělý a to byl problém. Colin býval taky skvělý až moc.

„Jakeu, jsi kapitán," kladl mu často na srdce a občas mu z těch keců bylo špatně. „Jsi tady pro tým. Todd se od minula hodně zlepšil, nemyslíš, že by měl dostat šanci? Když tam pošlu tebe, tak budeme mít větší šanci proměnit v branku, ale zbrzdili bychom Todda. A pro mě je vývoj hráče vždycky důležitější než branky."

Jake přikyvoval. Nelíbilo se mu to, ale chápal to. Když ho trenér jmenoval kapitánem, varoval ho, že to nebude mít jednoduché. A když se pak za Jakem zavřely dveře kanceláře, vytáhl si trenér ze šuplíku placatku a napil se. Potřeboval si od vlastních keců vydezinfikovat pusu.

Když se po letech Aaronu Kristensenovi podařilo vystrnadit Lareyho z kabiny trenéra, nastal čas jednat. Trenér posbíral veškeré videozáznamy z Jakeových tréninků a zápasů, které sám celé roky pečlivě shromažďoval a byl na ně také patřičně hrdý, stejně jako na kluka, který v nich figuroval. Pak si nechal zavolat Jakea a zeptal se ho, jaký je jeho nejoblíbenější tým ze všech.

„Dycky Boston, šéfe."

Ten den odeslal objemný balík s nápisem KŘEHKÉ na sekretariát Boston College. Týden na to se mu ozval scout. Další týden nechal Jakea odehrát jeho životní zápas. Z té hry si mnoho nepamatoval, jen Carterovo nadšené pištění, opakující se gólovou sirénu a chlapíka z Bostonu se zápisníkem a kamerou.