Mrazivé letní noci

24

Nejprve zasáhl Jake. Odtrhl od sebe Roryho a Bena a myslel, že má vyhráno. Pak ale spatřil ten chumel dětí, které se strkaly, podrážely si brusle a prskaly na sebe skrz mříže svých přileb a věděl, že je to v tahu.

To zvedlo ze židle Colina, Karu i trenéra Lareyho. Ti všichni se vyřítili na led a snažili se děti uklidnit. Každý na to měl trochu jinou strategii.

„Amando, prosím, přestaň," prosila Kara.

„Hoši, no tak, neblbněte," promlouval k nim zase Colin. „Nemá to cenu."

„OKAMŽITĚ S TÍM PŘESTAŇTE, NEBO DOSTANETE ODE MNĚ!!" přehlušil je všechny trenér. „VŠICHNI!"

Některé děti poslechly, většina ne. Jindy by jim z trenérova křiku vstanuly vlasy na hlavě, ale dnes jim v uších zněl jen tlukot vlastního srdce a hučení krve. Ani jedno z dětí se do té doby doopravdy neporvalo. Pár šťouchanců na hřišti neznamenalo nic oproti rvačce na ledě. Bylo to svým způsobem opojné. Rvali se za svůj tým, bok po boku. Každý jeden z nich si připadal neporazitelný.

Trenér, Jake, Kara i Colin situaci tak tak zvládali. Zatímco odtrhli jednu dvojici, za jejich zády se vytvořila nová. Navzdory celému chaosu, který na ledě vznikl však děti dodržovaly jakási nepsaná pravidla. Colin je znal velice dobře, protože platila i pro vyšší hokej. Děti se rvaly výhradně jeden na jednoho a když něčí soupeř spadl na zem, bitka tím končila.

Colin se uklidňoval tím, že jakmile se mezi sebou vystřídají navzájem, celá ta situace skončí. Nebudou se rvát donekonečna a on jen musí zařídit, aby se za tu dobu nikdo nezranil. Hrál hokej dost dlouho na to, aby věděl, že jakmile to jednou vypukne, musí to doběhnout do konce. Proto nebyl tak razantní jako Kara nebo její táta. Ty děti si to prostě musely vyříkat. Kdyby se tak nestalo, příští zápas by se ocitli v té samé situaci.

Colin si mimoděk vzpomněl na Petera a toho chlapíka z Arizony. Mezi nimi to vřelo už z nějakého zápasu za juniorku a kdykoliv se potkali na ledě, byl z toho tradičně průšvih. Neustále do sebe rýpali, naráželi a tresty za krosčeky padaly jako švestky ze stromu. Celý tým byl v kabině svědky toho, jak trenér Peterovi domlouvá, ať se nenechá rozhodit, ale v kapitánových očích, přestože poslušně přikyvoval, všichni viděli, že když bude mít možnost, narazí to hajzla na mantinel ani nemrkne. Měl v sobě tu rivalitu nezdravě zakořeněnou a nebylo možné s ní hnout.

Začalo to tím, že tehdy v juniorce došel Peterův trenér za rozhodčím a požádal ho, aby jeho nejlepšího hráče nepouštěl do rvaček. Peter neměl problém si vyřídit s někým účet, ale jeho trenér měl problém s jeho bezpečností. Nemohl riskovat otřes mozku nebo natažený sval.

A tak, kdykoliv už si Peter řekl, že stačilo a vyzval soupeře na souboj, rozhodčí okamžitě pískal. Začali mu říkat srab a princeznička, což zapříčinilo, že se Peter chtěl rvát častěji. A tak rozhodčí pískal častěji.

Ostatní kluci si toho byli vědomi a Petera za to nenáviděli. Soupeři se mu posmívali a tak si s nimi začal Peter řešit věci na parkovišti po zápase. Bez rozhodčího. A když jednou přišel na trénink se zlomenou čelistí, uznal trenér, že udělal chybu. Byli hráči jako Colin Kristensen, kteří se nervali a na kontě moc trestných minut neměli. Pak tu byli hráči jako Peter Grabcich, kteří rvačky potřebovali.

Hokejista z Arizony byl jeden z mála soupeřů, se kterými si to Peter v juniorce nestačil vyříkat. A jejich výkony na ledě to hluboce ovlivňovalo doteď.

„POČÍTÁM DO PĚTI!!" zaburácel trenér Larey.

Colin si povzdechl. Zachytil jednoho chlapce při pádu a postavil ho znovu na nohy. Kluk mu poděkoval, vykasal si rukávy dresu a už si to šinul k někomu jinému.