Mrazivé letní noci

22

Peter zažíval v Dahlu spoustu nových zkušeností. Zaprvé poznal Colinovy rodiče - to byla příjemná zkušenost. Poznal trochu uhozený ale celkově docela sympatický Dahl - to byla taky pozitivní zkušenost. A pak tu byla Karin - u ní ještě úplně nevěděl, na čem je a co od ní čekat. Zprvu se zdálo, že ho rozsápe na kousky, načež ho najednou jako lusknutím prstu přijala. Čím více času s ní však trávil, tím více si uvědomoval, že je to u ní naprosto normální stav.

Když dopila svou sklenici vína, prohlásila, že má hlad. Karin začala bubnovat prsty o stůl a rozhlížet se po místnosti. Peter ji sledoval a vyčkával.

„Máme jen dvě možnosti," řekla posléze. „Nemůžeš mě jen tak pozvat na snídani, protože by tě všichni poznali a věř mi, že to nechceš."

„Takže teď už tě můžu pozvat na snídani, jo?"

Přikývla.

„Vážně bych ti chtěl vidět do hlavy," neodpustil si komentář. „Musíš tam mít neuvěřitelný bordel."

„Podobný jako máš ty v autě?" usmála se na něj sladce. „Další možnost je si něco objednat, nebo zajít na stadion. To je území, na kterém vzrůstá tvůj vliv, takže by nám tam mohli něco dát, i když je zavřeno."

Peterovy myšlenky však sledovaly trochu jinou linii než její. „Co ty můžeš vědět o mém autě?"

Karin se zamyslela. „Půjdeme na stadion. Dovoz by dlouho trval."

Sklidila ze stolu sklenice, zazátkovala víno a na chvíli zmizela za stolem. Peter sledoval, jak si klekla na kolena a mohl se jen domýšlet, kam láhev schovává. Promnul si dlaní obličej. Připadal si jako ve snu. V tomhle se Colin své sestře taky podobal. Oba si žili ve vlastním světě a věci, které ostatním nedávaly žádný smysl, brali jako samozřejmost.

Karin si vůbec neuvědomovala, jak šíleně celá ta situace s vínem vypadala. Když se pak vynořila od stolu, naprosto seriózně kývla na Petera a řekla: „Jdeme?"

Vstal z pohovky a přistoupil k ní. Přeměřil si ji pohledem. Byla menší než on, měla Colinův nos a když se zasmála, vypadala úplně jako bratr. Taky si nechala narůst ofinu, o nichž Peter vždy zaníceně tvrdil, že vypadají strašně. Na všech. Kdykoliv na párty viděl ofinu, zacouval do davu a předstíral, že neexistuje. Na Karin Webberové by si však nic jiného představit nedokázal. Bral to jako součást její osobnosti. Osobnosti, jejíž hlavním cílem bylo ho vytáčet.

„Co máš za problém s mým autem?" nedal se odbýt.

Dlouze vydechla, obočí zacukalo, ofina se zvlnila. „Byli jsme zrovna navštívit Colina, když jsi mu to auto dal," objasnila.

„A co jako?"

Zvlnila rty, až jí vystouply dolíčky ve tvářích. „Vím, že máš moc rád pekanové ořechy," řekla. „Taky pistácie, po těch by ses mohl utlouct. A co teprve-"

„Zkrať to, prosím tě."

„Nechtěla jsem tehdy poslouchat kecy mých rodičů, tak jsem se nabídla, že mu pomůžu to auto uklidit. Z toho všeho, co jsem tam našla, bys nakrmil tříčlennou rodinu, Petere. A co teprve ty účtenky z fastfoodu. Takhle se stravují sportovci?"

Naklonil se k ní, až ji dechem polechtal na tváři. Poznal, že se celá napjala a na ten malý moment skoro zapomněla dýchat. „Buď ráda za pistácie, zlato, mohlo to být mnohem horší. Věř mi."

Vzhlédla k němu a on dostal náhle silné nutkání ofinu uhladit na stranu. Prostě jen tak. Ale neudělal to, protože by mohl přijít o ruku a tu k hokeji potřeboval.