Mrazivé letní noci

46

Jezero Ontario bylo toho rána velmi neklidné. Pobřeží bičovaly divoké vlny, které donutily obyvatele města odložit plavky a zvážit své dnešní plány. Do skleněných oken v zasedací místnosti hokejového klubu Toronta se opíral prudký vítr, který přicházel ze severu.

Emma Rothová naposledy porovnala židle pro novináře, obešla cedulky se zasedacím pořádkem, zkontrolovala prostor pro kamery a smetla z hlavního stolu pár drobků. Obvykle se tiskovky účastnil majitel klubu Frederick Fisher, generální manažer James Drascher a marketingový manažer Steve Johnson. Zřídkakdy se stávalo, že přibrali Franka Boucharda nebo kapitána hlavního týmu Petera Grabcicha. Frank ani Peter nedokázali dlouho sedět v klidu a většinou jim brzy došla trpělivost s hloupými otázkami ohledně jejich názoru na financování a vedení klubu. Peter na to obvykle prohlásil, že ho platí za to, aby hrál hokej, a Frank udělal své obvyklé mm-hmm a tím byl konec.

Emma znovu spočítala židle za stolem. Jedna pro Fishera, druhá pro Jamese, třetí pro Steva. A ta čtvrtá? V koordinačním emailu jasně stály čtyři židle. To se zase někdo přepočítal. Emma chtěla nadbytečnou židli snést z pódia mezi židle novinářů, když se v tu chvíli začali do dveří valit lidé s fotoaparáty a kamerami. Nechtěla působit směšně, tak raději nechala židli, jak je.

„Dobré ráno, Emmo," pozdravilo ji pár novinářů.

„Dobré ráno, pánové," přivítala je. „Dáte si kafe?"

Místo odpovědi však dostala otázku. „Na jak dlouho to dneska vidíte?"

Pokrčila rameny. To by se mohla zeptat ona jich. Budou se dloubat v bulvárních drbech nebo si to dnes ušetří? „Za nás je to obvyklý výstup z bilančních schůzek, nebude to déle než hodina."

„To zní fajn," zaradoval se kdosi. „Musím být dneska ještě někde jinde."

Emma se usmála a ustoupila další skupince příchozích novinářů. „Dobré ráno," zdravila je a oni jí pozdrav opětovali. S novináři se vždycky snažila udržovat dobré vztahy a oni tento postoj sdíleli. Pěstovala si u nich důvěru, aby při jakýchkoliv otázkách neváhali a volali přímo jí, ne nikomu jinému. Pokud byla sdílná a ochotná odpovídat na jejich otázky, nesnažili se hledat informace jinde a to bylo v zájmu celého klubu.

„Kdyby někdo chtěl kafe, tak vedle je kávovar," vykopla informaci do rozrůstajícího se davu.

Novináři jí věnovali úsměv nebo přikývnutí.

„Nemáte prodlužku navíc?" zeptal se chlapík s kamerou.

„Dejte mi chvilku," mrkla na něj a vyrazila z místnosti.

Na chodbě se div nesrazila s Jamesem Drascherem, generálním manažerem klubu. Vyřítil se z výtahu a vypadal uříceně. „Už jsou tam všichni?" vybalil na ni hned.

„Ještě máš půl hodiny, Jamesi," uklidnila ho.

Viditelně se mu ulevilo. „Myslel jsem, že je to na sedm."

„To jsem ti řekla, abys nepřišel pozdě," usmála se na něj.

Svěsil ruce a protočil oči. „Děláš si srandu? Málem jsem se kvůli tomu přerazil v garážích."

„Tak se nauč chodit včas a přestanu to dělat."

Zavrtěl hlavou a odfrkl si. Pracovny lemující chodbu byly v tu dobu ještě prázdné. Zaměstnanci obvykle docházeli na osmou, proto plánovala Emma tiskovky vždy dřív. Nechtěla, aby tu byl zbytečný zmatek, nebo co hůř - aby snad novináři ze zaměstnanců tahali rozumy.

„Steve už je tady?"

Přikývla. „Je u sebe."

James se na ni zahleděl a přimhouřil oči. „Ty jsi tu zase přespala, co?"