Mrazivé letní noci

6

Před pátou ráno většina obyvatel Dahlu ještě ani neví o světě. Ulice jsou prázdné, obloha postupně růžoví vycházejícím sluncem a všude je ticho. V tuto dobu potkává člověk venku vždy ty samé lidi a brzké ranní vstávání mezi nimi tvoří jakési mlčenlivé pouto. Jiné to nebylo ani dnes. Sam Portridge venčil svou německou dogu, která jinak jako hodinky vstávala každý den před šestou ráno a nekompromisně čůrala na koberec. Jenna Falkinsová pracovala v závodní jídelně jedné z blízkých továren na cementové směsi a do půl jedenácté musely i s kolegyněmi zvládnout tři sta porcí oběda. Derek Cole byl střešním pokrývačem a rád měl svou práci hotovou dřív, než se mu do zad opřelo ostré letní slunce a rozpálilo střechu do žhava. Před nedávnem taky přibyl jeden chlapík, co chodil každé ráno před prací běhat, ale toho Kara příliš neznala. Už na sebe naráželi od května na přechodu před prodejnou ryb a on ji vždy zdravil kývnutím hlavy. Nebyli přátelé a pravděpodobně by si toho neměli ani moc co říct. Měla pocit, že pracuje v právní poradně a rozhodně to byl jeden z těch typů, které obvykle nemívaly rády hokej. Spojovalo je jen jejich ranní vstávání, stejně jako Sama Portridge, Jennu Falkinsovou nebo Dereka Colea. Vzájemně se na sebe vždy usmáli, někdy si popřáli dobré ráno a dál spolu tiše sdíleli momenty klidu a ticha, které město opanovaly. Člověk měl taková rána pocit, že mu patří svět.
O hodinu později pak začali do ulic vyrážet hokejisté na první ranní tréninky a tím další rušný den v Dahlu oficiálně začínal.

To ráno se však do jejich mlčenlivého spolku ranních ptáčat přidal ještě jeden člen. Colin Kristensen si také přivstal a trpělivě na parkovišti u zimního stadionu vyčkával na Karu Lareyovou. Seděl ve svém autě a když uviděl její malou siluetu, jak se noří z vedlejší ulice, zablikal na ni dálkovými světly. Přivřela oči a chvíli to dokonce vypadalo, že mu do čelního skla vrazí obě čepele bruslí, které si nesla zavěšené na rameni. Když však poznala Colinovo auto s poznávací značkou Toronta, uklidnila se. Dokonce přikývla, když na ni přes sklo zamával, ať jde za ním.

„Proboha, přeskočilo ti? Co to má znamenat?" spustila, když usedla do vyhřívané sedačky. Pohodlně zakroutila zadkem a pousmála se. Vyhřívané sedačky měla ráda.

„Promiň, chtěl jsem tě nabrat po cestě, ale objel jsem půlku města a ty nikde, tak jsem počkal tady," vysvětlil. „Potřebuju se jen na něco zeptat."

„Příště mi nesviť do očí těma neonkama," zabručela podobně jako to uměl jen její otec.

„Nechtěl jsem troubit ani na tebe pokřikovat, někdo by si nás mohl všimnout."

„Chceš tím říct, že by si někdo mohl všimnout tebe. Já jsem jim naštěstí ukradená," zašklebila se. „No vidíš, a když už jsme u toho, taky bych ti vlastně něco chtěla říct."

Zaskočila ho, ale nedal to na sobě znát. „O co jde?"

„Tak to ne. Tys něco chtěl jako první."

Pokrčil rameny. Vlastně na tom nezáleželo, odkládat něco, z čeho byl nervózní, stejně nikdy k ničemu nevedlo. Naposledy si Karu prohlédl, pak se opřel do sedadla a zíral před sebe na úsvitem červenou oblohu. Jak jen začít? Poslyš, Karo, jsi Kavka nebo ne? A co když se pletl? Dobře, Kara bruslila podobně jako dahlský maskot, odpovídaly i hokejové brusle po otci, ale to ještě neznamenalo, že to není jen shoda náhod. Co když ze sebe tou otázkou udělá naprostého idiota? Mohla by se na něj naštvat a to nechtěl riskovat. Kara byla momentálně jediný člověk v Dahlu, se kterým mu nedělalo problémy komunikovat. Jeho otec dokázal pořád dokola omílat hokej, jeho matka se neustále ptala, jak se cítí, a Karin ho sledovala tím svým ostřížím pohledem, jako by mu viděla až do žaludku. A všichni ostatní v Dahlu se ho budou ptát na otázky, na které nebyl připraven odpovídat, protože na většinu z nich ještě sám neznal odpověď. Vrátíš se do Toronta? Co to mělo znamenat na tom posledním zápase? Schytala to tepna nebo ne? Máš trvalé následky?