Mrazivé letní noci

3

Kara Lareyová přijela ze stadionu později než otec. V celém domě se svítilo a závěsy byly roztažené. Poklusem se řítila po příjezdové cestě k domu a v hlavě si chystala odpovědi na blížící se otázky. Kdes byla? Cos dělala? Proč mi nebereš telefon?

Když však doběhla k domu a přes okno zahlédla otce, jak sedí za kuchyňským stolem s lahví rumu a zírá do prázdna, veškeré myšlenky se jí v tu chvíli vykouřily z hlavy. Vběhla dovnitř, boty shodila po cestě z předsíně a spěchala k tátovi. Vzhlédl k ní a ona v jeho tváři jasně rozpoznala smutek.

„Proboha, tati, je to jen zápas," spustila okamžitě. „Navíc poslední v sezoně. Kluky to bude žrát celé léto a aspoň nebudou flákat letní přípravu. To je přece dobře, ne?"

Kařin otec, trenér Larey, se dlouze napil ze sklenice. Chvíli převaloval nápoj na jazyku a pak hlasitě polkl. Na hlavě měl hokejovou čepici HC Dahl a na rukou rukavice. Zdálo se, že přijel ze stadionu a okamžitě sáhl po lahvi. Nepil často, jen pokud se něco vážně nepokazilo. Začal své problémy kropit rumem někdy v době, kdy Colin Kristensen odjel z Dahlu. Pár týdnů na to se Kařina matka odstěhovala i s dcerou na druhý konec města. Tady nešlo odjet jen tak napůl. Neexistovalo žádné sousední město nebo předměstí, buď jste v Dahlu zůstali nebo odjeli úplně. Pár týdnů na to si paní Lareyová našla nového partnera a dalších pár týdnů na to, se Kara zase rozhodla bydlet u táty. Příští školní rok končila střední a měla nastoupit na univerzitu, pro kterou se ještě nerozhodla. To jí však nedělalo takové starosti jako fakt, že se na většinu roku odstěhuje pryč a nechá tady tátu samotného. S lahví rumu.

„Tak co se stalo, tati?" přisedla si k němu a vzala ho kolem ramen. Trenér Larey byl v celém městečku známý svou tvrdostí a odolností, jen Kara ho znala i z té citlivější stránky. Pro svoje hráče by dýchal, stejně jako pro hokejový klub. Pokud něco otřáslo těmito věcmi, otřáslo to i trenérem Lareym.

Kara ten zápal a nehynoucí oddanost na otci milovala. Její matka mu často vyčítala, že kvůli klubu přehlíží vlastní dceru, ale kdyby začal kvůli dceři přehlížet hokej, pro který žil, Karu by tím velice zklamal. Věděla, že ji miluje, ale miloval taky hokej. Ve škole často vtipkovala, že trenér Larey má děti dvě a Kara má za bratra zimní sport. V praxi to vypadalo asi tak, že veškerá hokejová přípravka i juniorské týmy se vnitřně identifikovali jako Kařini bratři a bůh pomáhej tomu, kdo se na ni škaredě podíval.

Spolužačky Karu nesnášely. Její táta byl trenér těch nejpřitažlivějších kluků ve městě a ona je všechny znala. „A to ani není tak pěkná!" stěžovaly si. Sem tam si s kluky zabruslila, asistovala při zápasech a celkově s nimi trávila víc času než s holkami. Kara neměla kamarády, měla hokejové bratry a tihle hokejoví bratři na ni nikdy nepohlíželi jinak, než na hokejovou sestru. Když Kara začala dospívat a uvědomovat si samu sebe jako ženu a vnímat každé přátelské objetí nebo úsměv v jiné rovině než doposud, stáhla se trochu zpátky. Jako každá mladá dívka se toužila zamilovat, dostat první pusu a jít na první rande. Jenže tátovi kluci ji takhle nevnímali. A pokud přece, jen představa toho, že by někdo pozval na rande trenérovu dceru, se rovnala sebevraždě.

Trenér Larey té proměně říkal puberta. Kara se tréninků účastnila mnohem méně, vyhledávala společnost jinde než na ledě a pytlovité mikiny a tepláky vyměnila za sukně a halenky. Tyhle věci snášel docela dobře, jen některá sukně mu sem tam připadala příliš krátká. Přes co se však nikdy nepřenesl byla skutečnost, že jeho dcera přestala hrát hokej a dala se na krasobruslení.

„TATI!" zvedla Kara hlas. „Posloucháš mě vůbec?!"

„Ale jo, zlatíčko," zamumlal trenér. „Kdes byla tak dlouho?"