Mrazivé letní noci

43

„CO SE TO TADY, KURVA, DĚJE?!!" zahřměl přes ledovou plochu trenérův hlas.

Colin a Kara ztuhli uprostřed pohybu a stejně tak i Rory Carlson krčící se ve výklenku za tribunou. Byla to dokonalá skrýš pro někoho, kdo byl malý a pružný jako karbonová hokejka.

„Tati?" zajíkla se Kara a narovnala se v zádech.

„Oba dva sem! A hned!"

Colin se naposledy rozhlédl po tribuně, ale Roryho vskutku nikde neviděl. Dokud na stadion nevtrhl trenér Larey, volali na něj jménem ale bezvýsledně. Začínali mít neblahé tušení, že hledají na špatném místě.

V hokeji stačí málo, jen drobnost, a může být všechno jinak. To samé platí i mimo led. Kdyby trenér Larey přišel na stadion o tři minuty později, Rory by ze své skrýše nejspíš vylezl, svěřil se Colinovi se svým trápením a poprosil ho, jestli by se za ním mohl přestěhovat do Toronta. Ta myšlenka ho však napadla až těsně před tím, než se tichem rozlehl Lareyho chraplák a on se na ten popud zavrtal do výklenku ještě hlouběji. Teď už věděl, že je v opravdovém průšvihu a není cesty zpět.

Tři minuty, možná i míň, a všechno mohlo být jinak. I velké hokejové zápasy se dokáží otočit během chvíle. Colin to věděl, proto vždycky bojoval, dokud nevypršela poslední minuta. Ještě se naposledy zastavil a rozhlédl se po tribuně. Zkoumal jedno sedadlo po druhém, led, střídačky i trestné lavice.

„Roryy!" zavolal naposled, zatímco Kara už přecházela přes hřiště k otci a připadala si, jako by jí zase byly čtyři a místo bruslení ji načapal, jak olizuje led.

„Co se to tady sakra děje a proč se ve všech chatkách svítí?" zavrčel otec, když došla až k němu na střídačku.

Kara si možná chvíli připadala jako dítě, ale ten pocit rychle zahnala. „No, to bych se měla já ptát tebe!"

Trenér se zamračil.

„Co jsi provedl Rorymu?"

„Já?!"

Chvíli na sebe výhružně hleděli, dokud jejich oční kontakt nepřerušil příchozí Colin. „Rory se ztratil," řekl.

„Cože?!"

Oba přikývli.

„Jak jako ztratil? Jak se mohl ztratit?"

„To mi pověz ty," řekla Kara. „Děcka tvrdí, že sis ho nechal zavolat. Od té doby ho nikdo neviděl."

„Co je to za blbost?" bránil se trenér. „Volala mi jen jeho matka, že s ním chce hnedka mluvit. Pak jsem ho poslal zpátky do chatky. To chcete říct, že tam ten zmetek nešel?"

Karu ta informace překvapila. Byla přesvědčená, že v tomhle má prsty otcova přísnost k dětem, že to prostě zase pro jednou přehnal a zvýšil nepřiměřeně hlas. Realita ji však naprosto odzbrojila.

„A nevíte, co mu chtěla?" vyptával se dál Colin.

Trenér pokrčil rameny. „Nevím. Ale je fakt, že byl trochu zamlklý, když odcházel."

„Měli bychom jí zavolat."

Trenér málem vyletěl z kůže. „Ani náhodou! Víš, co by to bylo za průšvih? Obzvlášť Carlsonová je pěkná fúrie, to ti povím. To bych se radši hádal s tvojí sestrou."

Colin tu poznámku s klidem přešel a možná by mu to přišlo i vtipné nebýt faktu, že právě ztratili dítě.

Nakonec se shodli na tom, že se Roryho pokusí najít dřív než bude třeba volat jeho mámě.