Mrazivé letní noci

14

„Kdy jste se poprvé setkal s Colinem Kristensenem?" zeptala se žena a naklonila mikrofon k tázanému.

„Bylo to...hmm...ani nevím, který rok. Ale někde jsem si to zapsal," zamumlal muž. „Kdybyste mi dali chviličku..."

„To je v pořádku. O přesná data mi nejde."

Muž nadzvedl kšiltovku a podrbal se ve svých řídnoucích vlasech. Vrásky na obličeji zkřivil do úlevné grimasy a zavzpomínal na dny, kdy jich ještě na tváři tolik neměl, ale za to měl víc vlasů. Na den, kdy si po zápasu ve Winnipegu u stánku s občerstvením koupil klobásu, posadil se na lavičku a měl se báječně, dokud mu do výhledu nevstoupil široký stín chlápka s hokejovou šálou Montrealu okolo krku.

„Vlastně jsem dřív než Colina, poznal jeho otce, Aarona Kristensena," přiznal muž. „Přišel za mnou úplně cizí chlap a nestydatě mi řekl, že bych se měl jít podívat na jeho kluka."

„Bylo to na zimním stadionu?"

„Ne," zavrtěl hlavou muž. „Na parkovišti asi o tři bloky dál. Nechápu, jak mě tam našel. Obvykle jsem se takhle chodil uklidit mezi zápasy právě kvůli praštěným rodičům, kteří mi div svoje děcka nestrkali do kufru auta."

Žena se zasmála, ale mužova tvář zůstala vážná. „Nesnášel jsem to," zabručel. „Ale bohužel i to patřilo k mé práci. Teď už jsem sice dva roky v důchodu, ale otravují mě pořád. Mohla byste mi to prosím napsat pod jméno, jestli se tohle bude vysílat? Bývalý scout. Ex-náborář. Důchodce. Nebo tak něco. Chtěl bych si někdy zajít na zápas a nemuset se o přestávkách schovávat na záchodech."

„Píšu si," usmála se znovu žena. „Ale vraťme se zpátky k věci. Takže vás Aaron Kristensen sám oslovil. Co se dělo pak?"

„Poslal jsem ho do háje. Pochopitelně," pokrčil rameny muž. „Ale pořád dorážel. Říkal něco o tom, že pokud si nechám tuhle příležitost ujít, budu nadosmrti litovat. A že objevit takového hráče jako je jeho kluk bude vrchol mojí kariéry. A že jednou budu na tenhle moment vzpomínat."

„A měl pravdu."

„Měl," uznal. „Ale pochopte, tohle mi říkají všichni rodiče. Aaron Kristensen byl jeden z tisíce. Viděl jsem na něm, že tomu, co říká, absolutně věří. Jenže to dělá taky spousta rodičů. Tyhle typy jsou taky sami sobě a svým dětem nebezpečné."

„Takže jste nakonec souhlasil?"

„Ne, poslal jsem ho do háje znovu."

„A co na to řekl?"

Tentokrát se muž usmál. „Sundal ze zad batoh a vytáhl z něj balení Budweiseru."

„Podplatil vás pivem?" žasla žena.

„Přesně tak."

Na chvíli se odmlčel a znovu se vrátil do toho slunného dne ve Winnipegu. Dne, který ačkoliv začal tím, že mu holub posral čelní sklo auta, se nakonec stal poměrně zlomovým.

„Vzal jsem si pivo a Aaron Kristensen hvízdl přes parkoviště. Někde bouchly dveře od auta a pak se objevil Colin."

„Jak na vás působil?"

Muž pokrčil rameny. „Zakřiknutě. Bylo to strašně tiché a bojázlivé dítě. Mohlo mu být v té době tak sedm nebo osm. Když mě uviděl, začal se šíleně červenat a stydět. Slušně pozdravil a zůstal stát za otcem."

„A pak?"

„Poslal jsem Aarona Kristensena do háje potřetí. Už jsem zažil plno troufalých rodičů, ale tohle byl prostě vrchol všeho. Ukázal mi osmiletého kluka a řekl, že z něj bude hvězda! No chápete to?"