Mrazivé letní noci

33

Když se Frank Bouchard ocitl podruhé v kanceláři generálního manažera Toronta, Jamese Draschera, pro něj vždy Jimmyho, neocitl se tu tentokrát sám. A Jimmy tentokrát neseděl ve svém mohutném křesle za dubovým masivem, ale u podlouhlého stolu blíž k prosklenému balkonu. Výhled z něj byl dnes jiný než minule, dnes bylo jezero Ontario klidné, bez vln. Frank však i přesto bral na vědomí ledové spodní proudy, které se mlsně olizovaly nad všemi, co se pokusí ponořit příliš hluboko. Když pohlédl na další dva muže u stolu, z nichž jeden byl majitel klubu, odtušil Frank, že dneska se budou nořit až na samé dno.

„Dobrý den, pánové," pozdravil všechny zdvořile a usmál se na majitele.

„Franku," vyskočil na nohy stařičký Frederick Fisher a potřásl trenérovi pravicí. „Rád tě vidím. Jak se ti daří?"

„Pořád něco, však to znáte," usmál se Frank. „A co vy? Žlučník ještě zlobí?"

Fisher se zasmál. Poplácal se kostnatými pěstmi po hrudi a uhladil si sako. „Zlobí, zlobí, ale nic mu nedaruju."

„To rád slyším," usmál se Frank. Byl by se zeptal ještě na rodinu a na firmu, ale jejich přátelskou konverzaci přerušila Jimmyho sekretářka. Zeptala se, zda si někdo nedá kávu nebo čaj. Všichni požádali o vychlazenou perlivou vodu. Samo o sobě to dost vypovídalo o směru jejich konverzace. Frank tušil, že je nečeká nic příjemného.

Frederick Fisher byl pětaosmdesátiletý miliardář, který vlastnil společnost na výrobu léků proti kašli a před dvaceti lety, o kterých pořád hovořil jako nedávno, rozjel řetězec fitness center. Také už téměř deset let vlastnil hokejový klub Toronta a všechno od Jimmyho fajnové kanceláře až po zadní místa na parkovišti patřilo jemu.

Frederick Fisher nebyl sportovec, nesportoval ani jako dítě. Jeho rodina navštěvovala spíše divadla a opery než stadiony. Frederick sám taky na žádném hokejovém zápase jaktěživ nebyl, dokud si nekoupil vlastní hokejový klub. Prý se ten den šel podívat, jak jeho noví kluci hrají a s sebou měl asistenta, který mu v průběhu hry vysvětloval pravidla. Dokud se nestal vlastníkem jednoho z nejstarších klubů v NHL, nepojilo ho s hokejem vůbec nic. A z toho se dalo také leccos usoudit. Tak zaprvé třeba to, že nového majitele hokej vlastně tolik nezajímal. Frederick Fisher měl rád lidi a peníze. Miloval pocit, když ho lidé obdivovali a on u toho dokázal zároveň vydělat. S trochou času a nemalou investicí se nakonec klub svému novému majiteli výsostně odvděčil - získal mu obdiv lidí a roční obrat se jevil také velmi slušně. Jen poslední události vrhaly na jeho klub a tím i na jeho osobu špatné světlo. Mezi lidmi se neustále mluvilo o tom klukovi, o tom Kevinovi nebo jak se jmenoval. Povídalo se o tom, že klub na hráče příliš tlačí, ba co víc, že je dokonce psychicky týrá. To bylo přece absurdní! Dále tu byla neustálá pozornost médií na Petera Grabcicha, to se Fredericku Fisherovi také nezamlouvalo. Mít v kapitánské pozici magnet na skandály na klub také nevrhalo dobré světlo. A pak samozřejmě ty pověry o tom, že jsou generální manažer a hlavní trenér mezi sebou na nože, to už bylo příliš. Příliš mnoho problémů na člověka Fisherova věku.

Fisher pohlédl na chlapíka vedle sebe a pousmál se, proto ho měl dnes s sebou. Mladá a bystrá mysl bude potřeba.

„Tohle je Michael Pencey," představil svého společníka. „Můj vnuk."

„Moc mě těší, pane Pencey," zareagoval téměř okamžitě Jimmy. „James Drascher, generální manažer. Jste u nás poprvé?"

Michael se nadechl k odpovědi, ale Frederick Fisher ho předběhl. „Michael má moc rád hokej, viď Michaeli? Slíbil jsem mu, že se setká s hráči, když mi pomůže do schodů. Doufám, že pro příště už dáte ten výtah dohromady."