Mrazivé letní noci

39

Na břehu jezera Ontario bylo tu noc velmi rušno. Výstražné policejní majáky pobřežní hlídky vrhaly pablesky po okolních budovách a mužské hlasy se po vylidněné pláži nesly až k uším muže v saku, který právě zaparkoval na parkovišti před zimním stadionem.

Stejně jako James Drascher, i tento muž brzy zjistí, že nějakým zázračným způsobem nálada na jezeře téměř vždy odráží i náladu uvnitř stadionu. Dnes ale ještě ne, dnes jediné, na co dokázal pomyslet, byl pořádný hrnek kafe.

Vymátořil se z auta a dlouze zívl. Chladný noční vzduch ho trochu probral, ale jinak se stále cítil jako kus hadru. Sundal si kravatu, povolil košili a promasíroval krk. Zakolébal hlavou a v obratlích mu děsivě zakřupalo.

Potřeboval kafe a to hned. Kafe a chvilku klidu.

Celý den jednal o smlouvách se sponzory. Ta ženská z Mastercard byla neskutečně protivná, ještě že ji měl z krku hned ráno. V Adidas ho naopak pozvali na drink a neměli ani velké připomínky k novým podmínkám smluv. V Gatorade si stěžovali, že hokejisté Toronta na veřejnosti málo pijí jejich energetické nápoje. Měl by je pít hlavně Peter Grabcich, aby byly vidět. A taky chtěli víc komerčních reklam s Colinem Kristensenem, protože cílí na mladší věkovou skupinu zákazníků. Sponzory Colinův poslední nedohraný zápas nezajímal, nezajímalo je, že by ho mohl generální manažer Toronta možná vyměnit. Proč taky? Ten kluk byl magnet na vstupenky, jeho dresy se vyprodávaly po tisících a pokud ve videu vypil jedno Gatorade, lidé věřili, že je nápoj zárukou kvality stejně jako kluk, který jej pije. Pozítří měl schůzku s představiteli Dunkin Donuts, kteří v požadavcích jasně uvedli, že chtějí ve svých reklamách tvář Colina Kristensena. Nechápal proč, ale raději se v tom nepitval.

Došel až ke služebnímu vchodu a zapíchl svou kartu do čtečky. V zámku se rozsvítila zelená, s cvaknutím povolil.

Michael Pencey poprvé vstoupil na půdu stadionu jako jeho majitel. Jeho dlouhé kroky zněly tichou vstupní halou naprosto opojně. Strávil tu notnou část svého dětství, kdy stával dlouhé fronty na vstupenky. Nejprve s tátou, který hokej miloval, a někdy také s mámou, která na zápasy chodila jen kvůli němu. Později s kamarády nebo na rande s holkami. Hokejový tým Toronta provázel Michaela celé jeho dětství i dospívání. Fandil Listům odjakživa, v dobrých i špatných sezónách. Vždycky.

Hokej nikdy nehrál, protože byl vždycky příliš malý a hubený. Taky měl špatný zrak a bez dioptrických brýlí nedokázal dohlédnout na konec hřiště. A než vešly do praxe kontaktní čočky, bylo už pozdě začínat sportovní kariéru. Když dokončil střední školu, rozhodl se podat přihlášku na obor sportovní žurnalistiky, ale nakonec svůj sen nikdy nerealizoval. Do všeho tehdy vstoupil jeho dědeček Frederick Fisher a snažil se vnuka přesvědčit, že dobrý obor pro tak chytrého kluka jako on je jedině obchod. Michael měl však tehdy plnou hlavu hokeje, sledoval všechny zápasy, tabulky i statistiky, s čísly to odjakživa uměl. Sestavoval si vlastní hodnocení týmů a hráčů. Psal články na blog, který nikdo nečetl. Jeho texty byly napsány skvěle, ale chyběla jim zkušenost z praxe.

„Pokud se dostaneš na Princeton, na management a obchod, tak ti ten zatracený klub pro mě za mě koupím," prohlásil jednoho dne Frederick Fisher. Michael si tu větu pamatoval moc dobře, pamatoval si, jak se mu zatmělo před očima, jak jeho srdce málem vyskočilo z hrudi a jak ještě ten den vyrazil do knihovny a pustil se do učení.

Na Princeton se dostal a vystudoval jej jako premiant ročníku. Mezitím jeho dědeček doopravdy koupil hokejový klub Toronta a zjistil, že vlastnit sportovní organizaci s mnohaletou tradicí nebude taková nuda, jak si myslel. Hodnota klubu Toronta vystoupala pod jeho vedením přes neuvěřitelné tři miliardy dolarů a stal se tak nejhodnotnějším klubem v lize. Frederick Fisher dokázal uzavřít ty největší smlouvy se sponzory, nalákat do arény lidi a zanechat klubovou stopu po celém městě i regionu. Toronto pod jeho vedením zdaleka nebylo jen firmou soustředící se na vytvoření produktu s názvem lední hokej. Nezáleželo na tom, jestli se tým dostal nebo nedostal do play-off, Frederick Fisher sportovní úspěch k vedení sportovní organizace nepotřeboval. Lidi od hokeje tomu říkali Fisherův paradox.