Mrazivé letní noci

O čtyři měsíce později

Nad střední školou v Dahlu vlál černý prapor. Vlál nad školkou, městskou radnicí, budovou hudební školy a také nad stadionem. Vlál už přes čtyři měsíce.

Při pohledu na provlhlou a špinavou látku se obyvatelé Dahlu mračili. Čtyři měsíce byla dlouhá doba, příliš dlouhá na tolik smutku. Tak dlouhá, že postupně ztrácela na významu. Mnoho lidí si myslelo, že nastal čas jít dál, ale u toho taky zůstali. Jen si to mysleli, zatímco vlajky vlály dál.

Rory Carlson se první měsíc při pohledu na černé prapory rozplakal. A protože je vídal na každém kroku, plakal prakticky neustále. Za jeden měsíc tak prolil všechny slzy, které měl pro maminku v následujících letech uronit. Smutek a žal však zůstal, jen se neměl jak dostat ven. Pláč pro něj dávno ztratil smysl a nahradil ho vztek.

Ze všeho nejdřív se vysral na hokej. Nevykašlal, nesekl s ním - vysral se na něj. To mu na malou chvíli udělalo moc dobře. Nakonec mu došly hokejky k lámání, dresy k trhání a dokonce i spoluhráči jednoho dne přestali s přemlouváním, ať se vrátí.

Hned po hokeji se vysral na školu. To mu vydrželo dlouho, protože učitelky to s ním jen tak nechtěly vzdát. Posílaly ho ke školní psycholožce a snažily se ho motivovat k učení. Čím víc se snažily, tím víc na to Rory kašlal. Došlo to až tak daleko, že se začal rvát. Ve škole, na tribunách při zápasech dorostu a na dětských hřištích.

Jeho třídní učitelka tvrdila, že z něj ten smutek musí vyprchat. A až vyprchá, pak se Rory uklidní. „Do té doby musíme dát pozor, aby neprovedl hloupost." Učitelský sbor při poradě souhlasně přikývl.

Dahl bylo malé město uprostřed kanadské divočiny, které nemělo mnoho zdrojů. Obzvlášť ne v oblasti pedagogiky a dětské psychologie. Ve škole měli jednu dětskou psycholožku, která jeden večer sebrala všechnu odvahu a zatelefonovala panu Carlsonovi, aby s ním probrala synovo chování. O pět minut později práskla telefonem a utírala si slzy.

Od té doby s ním nikdo ze školy nemluvil. Jen se mračili, když ho potkali ve městě. Stejně jako na ty vlajky.

***

„Oxid syrný. Chápeš? To je jaké oxidační číslo?" uhodila Karin na Jakea.

Kapitán juniorů se nad tou otázkou zamyslel. Hleděl na svou učitelku, která máchala sklenkou vína kdykoliv něco vysvětlovala a jediné, nad čím dokázal přemýšlet, byl Karinin zvláštní um se přitom nepolít.

„Hmm," zamumlal.

„Která je to skupina?"

„První?"

Ruka znovu vystřelila a červená tekutina oběhla stěny těsně pod okrajem. „A to je?"

Náhle mu to došlo. „Trojka!"

Sklenice přistála na stole a Karin zacukalo obočí. „Děláš si ze mě prdel, že jo?"

„Ne."

„Tak se podívej na tu tabulku, co sis namaloval."

Na první doučování si měl přinést svoje oblíbené pastelky a namalovat tahák. To bylo ještě v létě. Jake Carter žádné pastelky nevlastnil, a tak si půjčil od Woodyho. Ještě mu je nevrátil.

Pohlédl na tabulku a měl chuť skočit z okna. „Jednička."

Karin se napila vína a zašklebila se. „To je k nasrání, co? Taková blbost a celá rovnice v hajzlu."

„Hmm."

Měl zakázáno psát propiskou, což bylo sice potupné, ale praktické. Pustil se do gumování celého výpočtu, zatímco Karin mrkla na telefon.