Mrazivé letní noci

41

Karin otevřela oči a neviděla nic. V místnosti byla tma, za okny se ozývalo dunění hudby z pláže a na krku ji lechtal čísi dech.

„Chrr," ozvalo se z Peterovy strany postele. Karin čekala na další, ale několik nádechů bylo tichých.

Opatrně se otočila, aby mu viděla do tváře. Po tom všem, co spolu vyváděli, měla končetiny ještě ztěžklé únavou. Při těch vzpomínkách se jí nahrnula krev do tváří. Netušila, že sex může být takový. A hlavně netušila, že může být taková ona. Divokost a smyslnost rozhodně nebyly vlastnosti, kterými by ji lidé popsali. S Peterem Grabcichem to ale bylo jiné, s ním bylo tak jednoduché bořit své zásady, tropit hlouposti, smát se, milovat.

Ta myšlenka ji přiměla překvapením zamrkat.

Milovat Petera Grabcicha.

Vyděsilo ji, jak přirozeně to znělo.

Zaostřila na jeho obličej napůl zabořený v polštáři. Jakmile si její oči přivykly temnotě, rozeznala jeho rysy. Spal s pootevřenými ústy, které čas od času vyloudily ospalé „Chrr." Dlouze oddechoval jako Colin když byl malý a cestou ze zápasu usnul na zadním sedadle v jejím klíně.

Zaměřila se na Peterovy plné rty. Na rty, které ji líbaly po celém těle. Při té vzpomínce jí projel třas. A na jednu vzpomínku se začala nabalovat další. Další. A další. Jeho svalnaté tělo na tom jejím. Její nehty zaťaté v širokých ramenech. Jeho ruce na jejích stehnech. Tlukot srdce, přerývaný dech. On uvnitř ní. Nekonečná touha. A když se v ní všechny tyhle pocity nakumulovaly, nedokázala zkrotit svůj výkřik, zatímco ji Peter pevně držel v náručí.

Když pak skončili, položila mu hlavu na hruď a poslouchala, jak se tlukot jeho srdce pomalu zklidňuje. Hladil ji po vlasech, namotával volné prameny na prst a když se postupně dostal až k ofině, shrnul ji z čela a políbil.

Zahihňala se jako bláznivě zamilovaná puberťačka. Přesně to byla a jindy by se za to nenáviděla, ale s Peterem bylo všechno dřív nenáviděné náhle milované.

Zvedla se na lokti a volnou rukou mu přejela po linii čelisti. Po rtech. Po obočí. Přivřel oči a zabořil hlavu do polštáře. „Mmm," zabručel.

„Máš křivý nos," pověděla mu.

Koutky jeho rtů zacukaly.

„Kdo ti ho zlomil?"

„Brácha."

Překvapilo ji to. „Ty máš bratra?"

„Staršího."

Přestala se ho dotýkat a místo toho si dlaní podepřela bradu. Peter líně otevřel oči a povzdechl si. „Proč jsi přestala?"

„Protože mě to zajímá, Petere," odpověděla. „Ty víš o mé rodině všechno, já o tvojí vůbec nic. Jaký je tvůj brácha? A proč ti zlomil nos?"

„Nemám ho rád, stačí to?"

Zavrtěla hlavou. „Ale no tak, to není fér."

Peter ještě nikdy postelové konverzace nevedl. Když si k sobě pozval holku, obvykle šli rovnou na věc, pak si vyměnili čísla, které stejně nikdy nepoužili a rozloučili se. Nikdo nechtěl vědět, proč má Peter křivý nos, jaký je jeho bratr nebo rodina. Obvykle jim stačil Peter jako kapitán Toronta, se kterým strávili noc. Karin naopak zajímalo všechno možné jen ne hokej. Bylo to svým způsobem příjemné, ale zároveň velký krok z komfortní zóny. O bratrovi nemluvil nahlas už dlouhé roky.

Povzdechl si. „Marty na střední hulil trávu. Postupně mu začalo docházet kapesné od našich, a tak sháněl peníze všude možně. Já v té době sbíral kartičky Pokémonů a měl jsem taky tu vzácnou edici Charizarda. Marty se to nějak dozvěděl a chtěl mi ji vzít a prodat."

Karinino obočí vylétlo vzhůru. „Děláš si srandu?"

„Šel jsem na něj s hokejkou," pokračoval. „Nějak se to pak zvrtlo a já mu zlomil zápěstí. On se naštval a zlomil mi nos."

„Co na to vaši?"

Pokrčil rameny. „Byli zrovna v práci. Vlastně byli v práci pořád, našel nás až děda a odvezl do nemocnice. Od té doby se s bráchou moc nemusíme."

„Kolik ti bylo?"

„Asi dvanáct nebo tak nějak."

„To je šílený, Petere. Mrzí mě to."

Naklonila se k němu a políbila ho na nos, který se při detailním pohledu opravdu stáčel mírně doleva. Peter její blízkosti využil a ukradl si pro sebe další polibek. Takhle zpětně ten zlomený nos stál za to. Přemýšlel, jestli nemá víc úrazů, pro které by ho mohla Karin politovat.

„Chceš ho vidět?" zeptal se.

„Myslíš bráchu?"

Protočil oči. „Ne, toho Charizarda."

Nakrčila čelo a tak se Peter natáhl k nočnímu stolku pro peněženku a ukázal jí onu osudovou kartičku. Posadil se a opřel o čelo postele. Kochala se pohledem na jeho mohutnou postavu, svalnaté ruce a mozolnaté prsty. Sálala z něj surová mužnost, dokud nedoputovala až k jeho očím, ve kterých vzplály veselé ohníčky, jaké vídala u dětí.

„Charizard je ohnivý pokémon, který se vyvíne z Charmeleona a ten zase Charmandera," povídal. „Dělá celkem velké poškození tím, že chrlí oheň. Ale můžeš ho zlikvidovat pomocí nějakého vodního pokémona. Umí si s ním dobře poradit třeba Blastoise." Zalovil v peněžence a vytáhl další kartu. „Jeden můj spoluhráč měl dokonce Gigantamax Blastoise, to byla fakt dobrá karta."

Karin netušila, jak na to reagovat, a tak mlčela.

„Já měl štěstí spíš na ohnivé pokémony. Tady mám třeba Torracata - to je druhé evoluční stádium Littena. Je to hodně podceňovaný pokémon a dokáže úplně obrátit hru, když ho dobře použiješ."

Karin si od něj vzala nabízenou kartu a prohlédla si obrázek kreslené kočky se žlutýma očima. Převracela ji mezi prsty a nevěděla, co si s ní počít. „To je zajímavé."

Peter nadšeně přikývl a vytáhl z peněženky další. „Tohle se ti bude líbit," podal jí další kartu. "Herně je sice skoro k ničemu, protože je to jen první stádium, ale je to moje oblíbená karta. Piplup byl pokémon Dawn - to byla Ashova kamarádka ze série Diamant a Perla. Byl to její první pokémon."

Karin si prohlédla kartu s roztomilým tučňákem a neubránila se úsměvu. „Je moc pěkný, Petere."

Jako by ho ten pobavený tón vytrhl ze zaujetí, zamračil se a pohlédl na Karin. „Co je?"

„Nic."

„Je ti to k smíchu," zkonstatoval a sebral jí karty z rukou. Opatrně je vložil zpátky do bezpečí peněženky a založil si paže na prsou.

„Před chvílí jsi mi prováděl takové věci, po kterých bych se neudržela na nohou, a teď mi ukazuješ svou sbírku pokémonských kartiček."

Chvíli na ni zíral a pak se začal usmívat taky. „Promiň."

Zavrtěla hlavou. „Prosím, pokračuj."

Nejprve trochu nedůvěřivě, ale nakonec se znovu ponořil do světa svých karet a poučil jí o každém zákoutí sběratelství. Karin ležela vedle něj a jeho slova šla úplně mimo její vnímání. Velmi dobře se však soustředila na jeho hlas a nadšený výraz ve tváři. Na jeho úsměv a ruce hladící ji po vlasech. Usnula někdy v momentě, kdy se dostal k Bulbasaurovi.

Když se Colin svěřil Peterovi se svou kytkou pro štěstí, dokázal ho Peter pochopit jako nikdo jiný. Své kartičky s sebou vláčel v peněžence už od dětství.