Mrazivé letní noci

34

Peter do sebe kopl další sklenku tequily. Neměl ponětí, kolikátá to byla, ale na tom nezáleželo. Záleželo na tom, že měl úkol a ten by v opilosti nemohl provést.
Dovyprávěl Karin ten trapas na benefičním plese, kdy se snažil být milý a jednomu slepci řekl: „Jé, podívejte, máme stejnou kravatu." A předtím jí pověděl o tom, jak se jednou celému týmu ztratil na letišti. Nebo jak letěl na turnaj mistrovství světa a celníci mu zabavili hokejky. Večer pokračoval a trapné historky z něj odpadávaly jako stará omítka. Dokonce se s Karin podělil o své eskapády z pátečních večírků na Manhattanu a to se zapřísáhl, že o tom místě už nikdy mluvit nebude. Ale bylo to venku. Karin Webberová se smála jako malá holka a několikrát musela popadnout dech. Nemohl se toho nabažit a sotva se Karin stačila dosmát první historce, Peter už začínal další. Pro ten úsměv by udělal cokoliv.

Pak si ale vzpomněl na jednoho zlomeného kluka v hokejových šatnách. Na slzy, které dopadaly na gumovou podlahu a na Woodyho pokřik: „Karin Webberová je zamindrákovaná kráva!" To mu rázem zvedlo tlak a rozproudilo krev v žilách. Naštvat Petera Grabcicha od toho dne, kdy potkal Karin, nikdy nebylo jednodušší.

„Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit," řekl jí.

Přimhouřila oči a dobře si ho prohlédla. „Najednou jsi nějak vystřízlivěl."

„Nepůjdeme se projít?"

Karin dlouhou chvíli jen tak seděla a přemýšlela. Jít se projít s Peter Grabcichem? Sama a v noci? Smrdělo to ztrátou sebeovládání a ona za sebe nemohla ručit. Co když se ocitnou moc blízko vedle sebe? Co se stane pak? Udělá něco, čeho by pak mohla litovat.

„No tak, zlato."

„Neříkej mi zlato, do háje."

„Tak pojďme ven. Potřebuju kafe, nebo to se mnou brzo praští."

Karin se nemusela ptát jaké kafe. Existovalo jen jediné kafe na světě, které Peter pil a to se nacházelo na zimní stadionu. Povzdechla si. „Tak jo."

Peter zaplatil za tequily, vzal Karin kolem ramen, těžko říct , jestli proto aby udržel rovnováhu nebo proto, že prostě chtěl, a opustili stan.

„Tak o co jde?" zeptala se ho venku.

Procházeli kolem pláže, kde se tou dobou shlukovala omladina k nočnímu koupání, a Peter si zakázal byť jen jediný pohled tím směrem. Nech Colina na pokoji, opakoval si. Tohle možná byla jeho úplně první příležitost v životě, chovat se jako puberťák.

„Karin, proč vlastně nemáš ráda hokejisty?"

„O tom sis chtěl promluvit?"

„Jo," kývl. „Co ti na mně vadí?"

Sklopila pohled, aby nemohl vidět, jak se červená. „Nic mi na tobě nevadí, Petere. Jsi docela fajn, když zrovna nepokládáš debilní otázky."

Docela fajn. I s několika promile v krvi Peterovi došlo, že docela fajn v otázce hokeje znamenalo u Karin Webberové jednoznačnou výhru. „Je mi vlastně jasný, proč nesnášíš hokej," řekl Peter. Hokej ti vzal Colina. „Ale proč nesnášíš hokejisty? Kromě mě a tvýho bráchy teda."

Peter cítil, že narazil na další minu. Vzal Karin pevněji okolo ramen a palcem jí obkroužil paži. Celá se napjala a pak ho odstrčila. „O co ti sakra jde?"

Povzdechl si. Ve stavu, do jakého se propil tím nespočtem tequil, mu to moc nemyslelo. Nedokázal vymyslet strukturovanou konverzaci, kterou by postupně dostal Karin tam, kam potřeboval.