Mrazivé letní noci

42

Univerzitní hospody měly pro Karin vždycky své kouzlo. Obzvlášť ta jedna hned za branami kampusu. Jedině ony dokázaly vyčistit její hlavu po každodenní práci v laboratoři. Ten den měla na starosti doktorandy a jejich individuální výzkum. Pobíhala od stolu ke stolu, od jednoho tématu k druhému, od problému ke problému. Tuhle svou část práce nenáviděla. Někdo řešil pH vody na veřejných záchodcích po použití chlorových přípravků, někdo zkoumal reakce buněk na současné léky a někdo se snažil přijít s přípravkem na efektivnější odstranění sinic ve vodě. Celkem bylo doktorandů osm. Tohle všechno v jedné laboratoři. Karin si připadala trochu jako schizofrenik - v jednu chvíli řešila živočišné buňky a jen co se otočila, měla před sebou sinice. Celý den s jednou krátkou pauzou na oběd. Pak to všechno musela uklidit.

Sedla si k pultu a mávla na barmana. Jedno pivo. Měla obrovskou žízeň a potřebovala něco, co jí alespoň trochu zpomalí myšlenky.

Když jí pár minut na to vychlazená tekutina klouzala krkem, svět se uklidnil. Zhluboka se nadechla, ovládla třas rukou a znovu se napila. Polovina sklenice byla rázem pryč a barman před ni postavil další.

„Další jsem si neobjednala," řekla mu Karin.

„Vy ne," odpověděl barman. „Tu vám objednal někdo jiný."

„A kdo?"

Barman kývl hlavou ke stolu, kde se tísnila asi desítka chlápků v uniformách. Vojáci, odfrkla si Karin a protočila oči. Ještě horší než hokejisti. Pokrčila rameny a ignorovala je. Neměla absolutní zájem se dnes večer seznamovat, obzvlášť ne potom, co se s vojákem čerstvě rozvedla.

Na náhodná seznámení stejně nebyla stavěná a nikdy s ní nebyla sranda.

Když nastupovala na univerzitu, myslela si, že se to změní. V den, kdy odjížděla z domu, se zařekla, že se z ní stane nový člověk. Bude se víc usmívat, najde si přátele a Dahl nechá za sebou. Ukázalo se, že to není tak jednoduché, jak si představovala. A vysokoškolský život není ani trochu zábavný, pokud nemáte přátele.

Podepřela si bradu pěstí a zavřela oči. Poslouchala uklidňující bzučení plného baru. Na obří plazmové televizi dávali rugby - ne hokej, nikdo se jí na nic neptal, nikdo po ní nic nechtěl. Měla doktorát z chemie a stejně si připadala jako po šichtě v supermarketu. Chemii měla od mala ráda, protože ji neměl rád nikdo jiný. V tomhle spolu měly leccos společného. Chemie nebyla tělocvik, ve kterém jste museli být týmový hráč. Chemie nebyla jazyk, ve kterém jste museli popisovat, co jste dělali o víkendu. Chemie byla jako matematika a fyzika - samostatná práce v laboratoři, výpočty, úlohy a jasná pravidla. Ta chemie, kterou Karin milovala byla klidná, soustředěná práce bez nutnosti vycházet dobře s lidmi. Chemie, kterou zažívala po získání doktorátu však nebyla ani jedno z toho. Na zítra si musela připravit přednášku pro plnou aulu studentů. Pozítří měla laborky se třeťáky. Pak byl víkend, to se snad dostane ke svým sinicím. Snad. Protože jestli ne, co potom napíše do článku pro vědecký magazín, který po ní chtěli na příští týden? Cítila, jak se jí pod vším tím tlakem stahuje hrdlo a raději jím protlačila další doušek piva.

Otevřela oči a zjistila, že na ni zpod baru civí dítě. Chlapec se opíral o chladící box s alkoholem a poulil na ni zvědavé oči.

„Nazdar," kývla na něj.

Usmál se a zamával drobnou ručkou. Colin taky dlouhá léta místo pozdravu raději mával jako by mu byl ještě rok a neuměl mluvit. Kolem kluka se prosmýkl barman a láskyplně mu pročísl vlasy. „Teď tu nezavazej, běž si hrát jinam, Cody."