Mrazivé letní noci

7

Trenér Larey postával před autobusem a zíral na všechny ty děti, co se za hlasitého povyku postupně usazovaly na sedadla. Letní tréninkový tábor do desíti let oficiálně odstartoval a jemu z toho bylo tak akorát mdlo. Jak může uhlídat dvacet malých hokejistů, aniž by u toho nepřišel o rozum?

Děti se loučily s rodiči, ukládaly své batohy a kufry do zavazadlových prostor autobusu a vítaly se s kamarády. Před zimním stadionem v Dahlu panoval chaos, ale trenér nedokázal sesbírat jedinou špetku energie na to, aby se pokusil do situace vnést řád. Viděl to tak, že až přijde čas, kývne na řidiče, aby dvakrát zatroubil a kdo do pěti minut nebude sedět na sedadle, ten prostě nepojede. Třeba tím alespoň sníží počty.

Stále nemohl uvěřit tomu, v jaké situaci se to vlastně ocitl. Daly mu košem dvě jejich instruktorky, dvě obyčejné puberťačky, a on s tím nemohl nic udělat. Vždycky zastával názor, že dobrovolníkům se nedá věřit a tyhle dvě ho v tom jen utvrdily. Jeho vlastní dcera ho taky nechala ve srabu, ale Kaře by dokázal odpustit cokoliv. Navíc měla pravdu, táborům obětovala už příliš mnoho prázdnin, měla právo si ty poslední do sytosti užít. Chtěl jí říct, že to chápe a nezlobí se, ještě před tím než odjedou, dokonce si ráno přivstal a jel na stadion dřív, avšak ledová plocha dnes zela prázdnotou. Nedokázal si představit, co se mohlo stát, že by Kara vynechala své ranní bruslení. Snažil se jí dovolat, ale všechny hovory odmítla. Poslala mu jen zprávu, že je v pohodě. A on netušil, jak by se měl zachovat. Poslední roky pro něj byla jeho dcera jeden velký nerozluštitelný hlavolam. Ale tak to asi u dospívajících dívek bývá, nebo ne?

„Šéfe, máme plný kufr," objevil se v jeho zorném poli Jake Carter. „Kam s tím teď?"

„Nemám ponětí, Cartere," pokrčil rameny trenér. „Vysvětlil někdo těm děckám, že se nestěhují na měsíc?"

Carter zvedl ruce v nevinné rezignaci. „Já s nima nikdy nikam nejel," řekl. „Nemám tušení, co všechno takový malý člověk potřebuje. Co jsem tak viděl, mají s sebou plno sladkostí, ale s těma jim pomůžu, to bez obav."

Trenér se pousmál. Carter byl pako, ale zároveň taky jeden z nejloajálnějších a nejspolehlivějších kluků, které znal. „To nic, Cartere," uklidnil ho. „Ať si to vyřeší jejich matky."

Bylo půl osmé ráno. Carter pokýval hlavou a zaujal podobný pasivní postoj jako trenér. Povolávací rozkaz na tábor dostal včera večer a ani ho nenapadlo odmítnout. Ráno si sbalil do tašky notebook a pár sušenek a byl připraven vyrazit. Jeho matka začala šílet, když zjistila, že si vzal jen jedny náhradní trenýrky a vybavila ho pro jistotu dalším kufrem s oblečením. „Tebe člověk nemůže nikam pustit samotného, Jakeu," lamentovala, zatímco narychlo žehlila jeho sportovní trika. „Musíš začít používat tu svoji hlavu taky na něco jiného než na hokej."

Jake Carter byl odjakživa energické dítě. Těžko říct, jestli tím víc trpěl on nebo jeho rodiče a blízké okolí. Kdykoliv ho člověk spustil z očí, pár vteřin na to následovala katastrofa - rozbitá váza, ohořelý koberec, roztržené koleno, promáčknutá karoserie auta nebo míč v okně. Zřídili si na něj dokonce speciální pojistku. A aby tu jeho nezvladatelnou energii trochu regulovali, přihlásili ho na hokej. Tím ho hned po ránu hodili na krk Lareymu, zatímco si mohli v klidu vypít kávu a posnídat bez toho, aniž by jim Jake rozbíjel vázy nebo pořádal v patře závody ve válení sudů sám proti sobě. V dětské poradně mu diagnostikovali hyperaktivitu a poruchu pozornosti a paní Carterová mívala syna často plné zuby. Když byla mladá, přála si velkou rodinu. Po Jakeovi pro ni bylo druhé dítě naprosté tabu. Syna sice milovala nade vše, ale taky často říkávala, že dobrého stačí málo.

„Ten váš kluk je fakt případ, paní Carterová," prohlásil jednou se svou typickou upřímností trenér Larey, když Jakeovu matku potkal v supermarketu, „doma bych ho mít nechtěl, ale hokej mu jde skvěle. Je to rychlý a dynamický sport, stejně jako on."