Mrazivé letní noci

21

Kara zuřila. Celou trasu okolo jezera zlostí zatínala zuby a v představách vyplísnila Roryho snad stokrát. Zatímco kluci běželi dál, ona šla pomalu s Amandou za nimi, protože ještě pořád brečela.

Fňukala jako ztracené štěně a Kaře to začínalo lézt na nervy. „To, co Rory udělal, je špatné, ale taky si za to trochu můžeš sama," pronesla.

Amanda si promnula očka a posmrkla. „Myslela jsem to ze srandy."

„Jenže kluci jako je Rory to takhle neberou."

„Hmm."

Kluci jako je Rory a kluci jako Colin. Kaře bylo kdysi taky tolik, co Amandě, a taky velmi brzo pochopila, že s hokejem nemůže soupeřit.

„A jak to teda berou?"

Kara si povzdechla. „Trochu dýl jim to trvá."

„Jak dlouho?"

„Roky," odpověděla Kara, ale v duchu si pomyslela: „Věčnost."

Amanda sklopila pohled a zamračila se. Kara na ni hleděla a skoro až bolestně jí to připomnělo její dětství. Dětství, kdy si uvědomila, že se jí Colin líbí, a kdy si naopak Colin uvědomil, že je opravdu dobrý v hokeji. Od té doby už moc nechodili do lesa nebo na koupaliště. Místo horké čokolády v cukrárně, kde je Karin často brala, se musela smířit s tou šlichtou z automatu na zimáku. Protože to bylo jediné místo, kde chtěl Colin trávit čas. Uvědomila si, že už tehdy ji hokej moc nebral, ale byla to jediná možnost, jak si v Dahlu zabruslit a jak úplně neztratit nejlepšího kamaráda. A tak s ním každý den po škole střílela na branku, trénovala přihrávky a bruslila. Sledovala, jak je s každým tréninkem silnější, rychlejší a lepší. Sledovala, jak hře víc a víc propadá. Byla s ním, když se na něj jezdili dívat scouti. Byla s ním, když přišla nabídka z Toronta a smiřovala se s tím, že ji nikdy neuvidí tak jako ona jeho. Postupně ji přešel i vztek, který se tolik nahromadil v Amandě. Smířila se s tím, že Colin míří vysoko. Do velkých měst, obrovských stadionů, na pódia a do televize. Smířila se s tím a přijala to, co byl ochoten dát - přátelství.

Přesto všechno v sobě jako malá holka jakousi jiskřičku naděje chovala. Občas se na ni usmál takovým zvláštním způsobem, občas ji objal nebo ji prostě vzal za ruku, když spadla na ledě. Pro ostatní jen nevinná gesta, pro zamilované dívčí srdce celý svět.

...a jedna z dívek tehdy položila Colinovi záludnou otázku: „Chodíš s Karou Lareyovou?" On se zarazil, zčervenal jako rajče a aby nebyl za blbce, odpověděl: „Jasně, že ne!" Do rozhovoru se pak vložil spolužák: „Kecy, pořád vás spolu vidím!" Colin zrudl ještě víc a odfrkl si: „To teda ne, stejně je moc tlustá."

Kara tehdy neplakala. Nepřestala mít Colina ráda, nepřestala s ním trénovat a chodit běhat. Prostě to přijala, tak jako všechno ostatní. Na první pohled se možná nic nezměnilo, doopravdy se však změnilo úplně všechno.

Když pak nadešel čas odjezdu do Toronta, začal se Colin chovat divně, stejně jako jeho rodiče a Kařin otec. Trenér Larey se začal hádat s Kristensenovými. Karin se hádala s otcem. Paní Kristensenová volala na policii. A Colin začal běhat sám, trénovat sám a vůbec toho tehdy moc nenamluvil. Kara to nechápala a v hloubi duše o něj měla starost, ale už nechtěla být tou, co se bude doprošovat. A tak mlčela. Mlčela i v den, kdy Colina naložili do auta a odvezli na jih. A mlčela dalších několik let.

Když Amanda přestala brečet a konečně se pořádně vysmrkala, navrhla Kara zrychlit tempo. A tak se posledním úsekem trasy vydaly lehkým poklusem. V cíli už je čekal celý tábor a když se vynořily z lesíku, začaly na ně všechny děti mávat. Většina z nich si v tu dobu máčela bosé nohy v jezeře, Carter a Woody je učili házet žabky a Colin opodál rozmlouval s Jackem a Davidem.