Mrazivé letní noci

26

Ocitnout se na hokejovém táboře bez hokejek je trochu jako snažit se sjíždět řeku bez pádla. Hrát golf bez pálky. Jíst špagety bez příboru. Osladit si čaj a nemít lžičku. Pořád sice máte ruce, ale míchat horký čaj ukazováčkem přece jen není úplně to pravé.

Děti to pochopily, když trenér zlomil poslední hokejku. Jake Carter to pochopil už při té první a trenérovi to došlo až o hodinu později, kdy z něj vyprchal všechen vztek.

Sakra.

„Co teď budeme dělat, šéfe?" zeptal se Jake později u oběda.

„Všechno, co se dá dělat bez hokejek," rozhodl trenér. Jake neměl tu drzost mu říct, že k podobnému závěru už došel taky.

„A už víte, co to bude?"

„Dneska je na led nepustím," zavrtěl trenér hlavou. „Za trest půjdou na procházku."

„Ale běhali přece ráno, šéfe. A už teď vypadají unaveně, po té rvačce navíc-."

„Cartere," obořil se na něj trenér. „Řekl jsem, že půjdou na procházku, ne poběží."

„Ale oni chtějí trénovat."

Larey se ďábelsky usmál. „No právě."

Taylor Woody, který seděl naproti nim odložil příbor. „Roryho Carlsona z toho klepne pepka."

Trenér Larey uměl řvát, Taylor s tím měl spoustu přímých zkušeností. Řvaním konkrétně na něj trávil hodně času. Většinou mu to přišlo úsměvné, ale sranda končila ve chvíli, kdy se trenér začal doopravdy mstít. Obvykle zcela zmlkl a to bylo pro hráče znamení, že bude zle. A pak se začaly dít věci. Z ničeho nic jste se dozvěděli, že následující zápas strávíte na střídačce a v autobuse sedíte úplně vepředu. Podezřele vám přibyly večerní služby na úklid šaten. Každý trénink jste sbírali puky. A zatímco ostatní měli na snídani vajíčka, vy jste dostali celerovou kaši. A pokud to někdo do té chvíle nepochopil, celerová kaše byla obvyklá cesta trenéra Lareyho, jak hráči říct: „Sereš mě."

Děti měly jediné štěstí, že v hotelu tolik celeru neměli.

Trenér Larey se rozhlédl okolo sebe. Zamračil se.

„Šéfe?"

„Kde je zase Kara, krucinál?"

Jake věnoval rychlý pohled Woodymu. „Má z těch Colinových bruslí otlaky," odpověděl pak.

„A proč nepřišla? V chatce mám náplasti."

Woody zakoulel očima. „Ale Colin má ty speciální chladící."

„To s sebou ten kluk tahá celou lékárničku?"

„Je to přece Colin."

Trenér Larey odložil příbor až příliš hlasitě. „A dost," zavrčel. „Kde jsou?"

„U něj na pokoji," odvětil Woody a až teprve si uvědomil, jak to znělo. „Šli pro ty náplasti," dodal spěšně.

Trenér vstal od stolu a zamířil do hotelu.

***

„Tentokrát už mě tvůj táta zabije," prohodil Colin, když zavřel dveře hotelového pokoje. Kara se na to jen v tichosti ušklíbla.

Rozhlédla se po místnosti, kde na ni skoro všechno křičelo: „Tady bydlí Colin Kristensen!" Pečlivě ustlaná postel, boty na rohožce. Roztažené závěsy, pootevřené okno, které dovnitř pouštělo čerstvý vzduch. Lehká vůně sprchového gelu. A taky vybalený kufr a věci uspořádané ve skříni - tahle konkrétní vlastnost ji na Colinovi odjakživa děsila i fascinovala zároveň. Kdo si vybaluje věci hned po příjezdu? Kdo? Kara určitě ne! Ještě teď má veškeré oblečení v zavazadlové tašce pod postelí a předpokládá se, že tam taky zůstane do konce tábora. A kdyby vtrhla do chatky Taylora a Jakea, pravděpodobně by našla to samé. A k tomu by to tam páchlo klučičím potem. Jako v šatně. Kara tomu říkala hokejový smrad, protože pach potu se obvykle smísil s odérem tejpovacích pásek, nových hokejek a kovovým aroma, které se linulo z brusky čepelí. Nikde jinde na světě to nesmrdělo tak jako v hokejové šatně. Nikde. Kara ten pach milovala a nesnášela zároveň. Stejně jako milovala a nesnášela Dahl.