Mrazivé letní noci

17

V šest ráno už z pomezí horských hřebenů obklopujících Jižní jezero vykukovaly první paprsky slunce. Mlha nad vodní hladinou se sice úplně nerozplynula, ale žáby dávno začaly skřehotat a draví ptáci kroužili po nebi. Příroda se probudila k životu, avšak většina hostů hotelu měla ještě půlnoc.

Kromě dvojice montrealských studentů a jednoho hokejisty.

Když Kara zahlédla Davida a Jacka na pláži, jak se společně s Colinem protahují, téměř okamžitě je poznala. Zástupu dětí, který se řítil za ní, to trvalo o trochu déle, ale nakonec začaly na Colina mávat a pokřikovat. Zato Carter a Woody, v jejichž chatce se včera svítilo až do pozdních večerních hodin, poznali svého kamaráda až když stanuli přímo před ním.

V obležení dětí se všichni navzájem pozdravili, Carter a Woody byli Davidovi a Jackovi představeni a jak už to tak u kluků bývá, prostě se začali chovat, jako by se znali odjakživa.

Od trenéra dostali za úkol oběhnout jezero, zatímco on připraví led. Hotelový resort měl sice vlastní zimní stadion, který fungoval v létě - hlavně v létě, ale najmutí rolbaře už do rozpočtu nepasovalo. „Vozte si svého," odbyl jednou Aarona Kristensena renomovaný podnikatel z Nového Mexika. „Postavil jsem vám stadion, na kterém stejně bruslí jen ten váš klub. Vyhodil jsem z okna plno peněz, pane, které se mi už nikdy nevrátí. V létě prostě na led lidi nechtějí. To mi povězte, který idiot by šel bruslit, když je venku hezky, teplo a voda v jezeře je tak osvěžující?" Aaron Kristensen se na ředitele hotelu zahleděl. Který idiot by šel v létě bruslit? „Pane, už jste byl někdy v Dahlu?"

Sem tam se Aaronovi podařilo přemluvit dahlského rolbaře, aby se jim počas přípravy staral o led, ale jelikož měl letos plnou hlavu svého syna, tuhle věc z ní vytěsnil. Místo obvyklých devadesáti procent jeho myšlenkových procesů, si tentokrát Colin uzmul celou stovku. Mnoho lidí ten rozdíl nepocítilo, až na trenéra Lareyho, který to ráno nazul brusle, nastartoval frézu a pustil se do úpravy ledu sám.

Fréza připomínala sekačku na trávu a když trenér Larey zavřel oči, odmyslel si brusle a všudypřítomný chlad, mohl by si představit, že je zpátky doma, seče trávník a za domem ho čeká bazén a chladící box s pivem. Tady na pivo nemohl ani pomyslet - za prvé kvůli dětem a za druhé kvůli Woodymu, který by chtěl určitě taky.

Píííííííííísk!

Carter, Woody a děti se přestaly mezi sebou pošťuchovat, přestaly zdravit Colina a David s Jackem se tomu přestali smát. Všichni se ohlédli na Karu, která překvapeně zírala na okamžité účinky tátovy píšťalky.

„No...," odkašlala si. „Carter a Woody to povedou vepředu. Já a Colin poběžíme vzadu. Lehkým poklusem, v půlce si dáme přestávku. A nezapomeňte si zavázat tkaničky."

Dvacítka hlav se synchronizovaně sklonila k nohám. Pětice dětí se sesunula do podřepu a malými prstíky začala utahovat šněrování. Kara se usmála a trpělivě čekala.

„Jaký běžíme okruh?" zeptal se po chvíli Carter.

„Ten delší, Jakeu," objasnila mu Kara. „Proto přestávka."

Carter se zašklebil na Woodyho a pak se obrátil znovu ke Kaře. „A proč musíme běžet první my?"

„Protože vzadu byste se flákali," odbyla ho.

„Ta píšťalka ti nějak stoupla do hlavy," zabrblal si pro sebe Carter.

Kara předstírala, že nic z toho neslyšela. Neměla dnes náladu se pošťuchovat a dohadovat. Obzvlášť ne před Davidem a Jackem. A taky Colinem. Nechtěla se chovat jako děcko, což se ve společnosti Cartera a Woodyho stávalo i těm nejlepším.