Mrazivé letní noci

13

Nejprve si udělali společnou táborovou fotku. Pak se s Colinem zvlášť fotili jednotlivci. Pak skupinky nejlepších kamarádů. Jedna várka fotek v dresu Toronta. Druhá várka v dresu Dahlu. Pak přišla řada na selfie a úplně nakonec také na videa.

Kaře se zdálo, že to nebere konce a to tu měli jen dvacet dětí. Když začal Colin podepisovat všechny možné věci od dresů po obaly na telefon, byly tři odpoledne. Veškeré činnosti včetně odpovídání na výstřední dětské dotazy zvládal s úsměvem, zatímco Karu vyčerpával už jen samotný pohled na těch dvacet dětí, které se ho pořád ne a ne nabažit.

„Kolik už jsi nastřílel branek? Myslím jako za celej život," zeptal se kdosi. Jake Carter stojící opodál protočil oči.

Colin se na chlapce usmál a pokrčil rameny. „To přesně nevím."

„Já si to počítám!" pochlubil se kluk.

„Já taky! Už jich mám dvacet!" ozval se někdo jiný.

Colin se zatvářil, jako by to byla ta nejúžasnější věc, jakou kdy slyšel. „Jak si to pamatujete?"

Když se pak obě děti rozběhly do chatek pro své hokejové sešitky, aby elitnímu střelci z NHL ukázali, jak se to má dělat, přemítala Kara, jestli je Colin génius a zbavil se jich naschvál, nebo měl zkrátka jen z pekla štěstí. Ať už to bylo jak chtělo, místa obou kluků ihned zaujalo zbylých osmnáct dětí a ty se rozhodně nikam utíkat nechystaly.

„Neříkají ti v Torontu Kristus?" padl další dotaz, který byl pro Jakea Cartera poslední kapkou a raději se odporoučel pryč. „Jsi přece Kristensen, ne? Takže jako Kris. Kristus...jako Ježíš, chápeš?."

Colin se usmál a zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne."

„Aha," zamumlala holčička. „Ale nějak ti říkat musejí, ne?"

„Říkají mi normálně jménem," ubezpečil ji.

Kara seděla v trávě uprostřed tábora a hleděla na celou tu neuvěřitelnou podívanou. Někdy v polovině si k ní přisedl Taylor Woody a očividně se nad tím vším bavil. „Ta děcka jsou totálně šílená," zamumlal po tom dotazu s Ježíšem. „Tohle prostě nevymyslíš."

Kaře to místy přišlo kouzelné a podle toho, jak se tvářil Colin, byl z dětí nadšený taky. Jenže zrovna u Colina Kristensena bylo mnohdy těžké posoudit, co si doopravdy myslí. Možná by pravda Karu překvapila, možná ne. Už jako malá Colina znala a věděla, že i když se tvářil děsně inteligentně, v mysli dokázal souběžně s tím přemýšlet nad naprostými pitomostmi. Třeba když mu jeho otec ve čtyřech letech vysvětloval, jak se na bruslích odrážet, aby konečně začal bruslit a ne jen tak zběsile ťapkat, malý Colin horlivě pokyvoval hlavou, zatímco přemítal, jak znovu zkusí bouchnout hlavou o mantinel, když už dostal tu novou přilbu. Od té doby, co mu pořídili klec na obličej už sice nemohl olizovat led, ale novou vášeň našel v testování odolnosti chráničů. Kde jinde než na hokeji mohl narážet do věcí, aniž by se mu cokoliv stalo? Pro kluka jeho věku to byla úžasná věc. „Už to chápu, tati," řekl, zatímco kalkuloval, že k mantinelu to asi nestihne, a tak bude lepší vyzkoušet přilbu přímo o led. A tak, když se k němu otec otočil zády, aby mu předvedl několik pohybů, Colin se okamžitě svezl na kolena a bouchnul hlavou o led. Bylo to totálně hustý, protože to fakt vůbec nebolelo! A než ho otec stačil vytáhnout zpátky na nohy, zopakoval to ještě dvakrát.
O mnoho let později, když stál Colin uprostřed hloučku dětí na letním táboře dahlského hokejového klubu, se zase tolik nezměnilo. Podepisoval věci, fotil fotky, odpovídal na dotazy a přitom myslel na tu kytku v asfaltu. Přišlo mu fascinující, jak dokázala taková malá rostlinka rozpraskat beton a vykouknout na svět. Tato jejich schopnost musela už určitě nasrat plno pozemních projektantů. Colin věděl, že stromy tohle s cestami dokážou běžně, ale obyčejné kytky? No tak to teda viděl poprvé. Travnatý prostor, ve kterém se nacházeli, obklopovaly chatky a ke každé z nich vedla úzká asfaltová cestička. A v blízkosti obydlí trenéra Lareyho asfalt v jednom místě pukl a na Colina z toho malého prostoru hleděl malý zelený lístek.