Mrazivé letní noci

28

Když se stal Peter Grabcich kapitánem Toronta, začali se o něj lidé více zajímat. Do té doby se s většinou moderátorů a novinářů přátelil. A přátelil se i s těmi, co o něm po tom, co ho vyhodili z New Yorku, psali bulvární plátky. Zpočátku všechny ty lidi nenáviděl, dokud si jednoho dne neuvědomil, že si o to koledoval. Dcera generálního manažera do postele nepatří a pokud si myslel, že tyhle holky dokáží udržet tajemství, pak se pletl. Ale to nebyla ta zásadní chyba. Jeho problém začal už v momentě, kdy se rozhodl podobným způsobem trávit svůj volný čas. Tehdy měl spoustu přátel a znal celou noční společnost Manhattanu. Když ho ale vykopli z týmu ani po něm neštěkl pes. Velkoměsta mají krátkou paměť.

Moment, kdy se s tiskem přestal přátelit, nastal, když celý televizní štáb přijel navštívit Josepha Grabcicha v domově důchodců. Stalo se to před rokem, čerstvě po tom, co draftovali Colina.

Moderátor si starého muže vyhmátl v rozlehlém parku poblíž domova, kde pobýval, a začal mu klást nepříjemné otázky. „Jaké máte vztahy s Peterem?" zněla jedna z nich.

Stařík na něj nechápavě zakoulel očima. „Peter je můj vnuk."

„Ano, ano," přitakal moderátor, jakmile pochopil, že na dědka bude muset pomalu. „A jste na něj hrdý? Prý jste v padesátých letech taky hrával hokej, je to tak?"

„Já hokej nikdy nehrál," zavrtěl hlavou muž. To byla lež, jen o tom sám nevěděl.

„No," reagoval pohotově moderátor. „Podle téhle fotky to vypadá, že jo." Ukázal mu displej s fotografií Josepha s hokejkou a v dresu.

Starý muž zasténal. „Co to má znamenat? Nechte mě na pokoji. Já hokej nehrál!"

Moderátor pohlédl na kameramana, ten pohlédl na svého asistenta a ten se rozhlédl po okolí, jestli se k nim náhodou neřítí někdo z ošetřovatelů.

„Ale Petera jste naučil hrát hokej přece," naléhal dál moderátor.

Muž vrtěl hlavou. „Ne ne ne."

„Pane, říkal to v jednom rozhovoru. Prý ho naučil bruslit děda. Buď si z nás potom dělá blázny on nebo vy."

„Já ale učil bruslit Martyho, jeho bratra," tvrdil pan Grabcich.

Moderátor si dal ruce v bok. Senilní dědek, pomyslel si a obrátil se na kameramana. Zakoulel očima. Z těch záběrů nic nebude.

„Poslyšte, dědo, a co tohle?" napadlo ho po chvíli a ukázal mu na telefonu jeho vnuka, jak hraje hokej. Jak střílí góly v nejvyšší soutěži světa. To nejlepší z Petera Grabcicha v jedné souvislé kompilaci.

Starý muž hleděl na maličký displej. Zprvu nechápavě, poté zamyšleně a v momentě, kdy poznal hráče na záběrech, se v jeho očích objevily slzy. Joseph Grabcich usedavě plakal přímo do kamery a záběry ještě ten den odvysílali v televizi. Přidali k tomu popisek: Dědeček Petera Grabcicha pláče pýchou nad svým vnukem.

Jenže Peterův dědeček doopravdy plakal kvůli tomu, že si nic z toho vůbec nepamatoval.

Druhý den večer dojel Peter Grabcich na parkoviště za budovu televizní stanice a čekal. Když moderátor vyšel ven s úsměvem na tváři a pocitem dobře odvedené práce, vynořil se Peter za ním jako stín a nastalo něco, čemu v Dahlu běžně říkali soudní přelíčení.

Joseph Grabcich na celou aféru brzy zapomněl, moderátor nikdy. A Peter od té doby novináře bytostně nenáviděl. To byla jedna z mála věcí, kterou měl s Karin Webberovou společnou.

***